Jdi na obsah Jdi na menu
 


 MARCELA BŘEZINOVÁ

 

 narozena 18. 11. 1960, Podbořany.
 
Absolvovala střední zdravotnickou školu,  studovala dva a půl roku klasický a jazzový  zpěv v Praze na tzv. Lidové konzervatoři. Na festivalu Mladá píseň  (Jihlava 1980) převzala Stříbrný řetěz za Blues na cestu poslední od Jiřího Suchého; k bluesové a jazzové hudbě ji přivedl otec, zubař a bývalý pianista, který jí přehrával desky s Ellou Fitzgeraldovou a Louisem Armstrongem, v živém podání objevila blues v pražské čtvrti Hanspaulka, kde ho hráli její budoucí kolegové a přátelé Ivan Hlas, Ondřej Hejma a bratři Tesaříkové.  Březinová se vynořila v ideálním čase, kdy do vývoje populární hudby zasahovaly anglické zpěvačky, ať už extravagantní Toyah či Hazel O´Connor, nebo kultivované Alison Moyet z Yazoo a Annie Lennox ze skupiny Eurythmics. V letech 1981–86 kráčela v jejich stopách (zprvu pod přezdívkou Marcela OK) v pražské skupině OK Band. Ačkoliv byla „hlasem“ tří LP a komponoval pro ni Karel Svoboda, přesto se o ní po vydání alba Tvůj čas přichází vyjádřil leader OK Bandu Vladimír Kočandrle (Mladý svět 1986, č. 40, s. 31): „Marcela nemá vlastnosti typické sólistky... zjišťuji, že na zpěvu postavené písně se oposlouchají, proto na našem třetím albu bude více hraní a tím i více rocku.“ Rozpory ve skupině a její stylové proměny vyústily do odchodu zpěvačky ze skupiny v roce 1987; téhož roku vystoupila na festivalu Rockfest za doprovodu rockové skupiny Garde.
 
Perspektivnější než udržování plzeňské kapely, která měla problémy při tehdejších tzv. rekvalifikacích, se ukázal projekt Leška Semelky. Ten obnovil skupinu S. L. S. a Březinové nabídl pěveckou spolupráci se záměrem „prožívat elán začátků“;  premiérové představení se konalo 18. 11. 1988 v Praze, k vrcholům patřily společné duety To nemá význam a Jak blázen před lidmi vypadám. Od spolupráce si Březinová slibovala návrat k funky, k němuž měla jako ctitelka blues vždy blízko, po čtyřech letech, v nichž spolu nahráli pět singlů, se však duo rozešlo, neboť Březinová i Semelka měli odlišné publikum. K hudbě s příměsí funku se Březinová dostala paralelně s členstvím v S.L.S. v roce 1989, kdy vystoupila na přehlídce Vokalíza s Yandim Bandem Slávka Jandy. Nahrála s ním dva singly u Pantonu, z nichž vzešla ve známost roztančená Radost ze života, kmenovou zpěvačkou souboru se však nestala. Rovněž u singlu (Come Brother, Come Sister/The Way Of My Life) zůstalo, když vyhrála konkurz u rakouské firmy Chappell Intersong. Prvního samostatného LP se Březinová dočkala 1993, doprovodná sestava Crazy Legs, v které byli „Olympici“ Milan Broum (basová kytara) a Milan Peroutka (bicí), trumpetista Roman „Bobík“ Kubát, kytarista Miroslav Linhart a autor většiny skladeb, klávesista a saxofonista Jiří Šíma (oba z Yo Yo Bandu), ji definovala jako tvrdé těžké funky. Mezi tituly bylo i  Blues pro havrana, salsa a tradiční rock´n´roll, a producent alba Karel Knechtl připustil, že se nechal inspirovat Princem.
 
Ačkoliv zpěvačka byla pro svou muzikálnost a zbarvení hlasu velice žádaná (hostování na albech Jižního pólu, Krausberry, Stromboli, Turba, Vitacitu a Žlutého psa, duet s Lucií Bílou na Cenách Melodie v roce 1992) a prokázala vlohy pro muzikál (Benzín a mejkap), stabilněji nikde nezakotvila.

 

 

 

 

ROZHOVOR S MARCELOU BŘEZINOVOU

 

V několika uplynulých letech jsi převážně vystupovala jako zpěvačka skupiny OK Band, v poslední době se ale prezentuješ opět jako sólová zpěvačka. Jak to teď vlastně je? Řada lidí možná ani netuší, že jsi s OK Bandem „sekla“…

„Já nevím, o kterém seknutí mluvíš… (smích) Já jsem s OK Bandem sekla dvakrát – jednou jsem sekla s OK Bandem já a podruhé sekl OK Band se mnou. Nicméně oba rozchody byly fakt v pohodě, protože já z toho mám jen čistej stůl. Mezi prvním a druhým seknutím jsou moje dvě sólové desky – Každej to má rád a Nesmíš loudit. To poslední seknutí pro mě bylo strašně osvobozující, protože jsem pochopila, že jsem jako jediná z celé kapely brala OK Band vážně. Ostatní členové totiž měli svá jasná zaměstnání, já jediná jsem byla profesionální zpěvačka. Byli tam například ředitel EMI CZ Vladimír Kočandrle a bývalý dramaturg Esa Pavel Skala – všichni měli své jisté. Já jsem si ve chvíli, kdy mně Vladimír vnuknul myšlenku vrátit se do OK Bandu, představovala, že ti lidé trochu podřídí svou práci tomu, aby zase začali žít správným muzikantským životem. To jsem byla opravdu naivní, protože se tak nestalo. Věčně se řešily schůze EMI a další záležitosti a muzika byla vedlejší. Zanedlouho jsem zjistila, že to nebude šlapat tak, jak jsem si představovala a jak bych měla v muzice fungovat, aby to mělo správné tvůrčí tempo.

Takže – cédéčka Ornament osudu v pohodě, Za škvírou dobrý, Mixle v pixle taky dobrý, ale už na sklonku jsem začínala cítit, že musím ven . Nechci to říkat tak divadelně, ale já se muzikou vyjadřuju. Kočárův způsob vyjádření je někde jinde, vyjádření bubeníka Pavla Skaly je taky někde jinde. Koneckonců – Tonda Manda prodával krmivo pro psy a kočky… Jediný profík, který v kapele byl na stejné úrovni jako já, byl Zbyšek Kordač, bezvadný baskytarista. Jenomže normálně hraje s Petrem Mukem, takže měl taky svoje jistý a OK Band pro něj mohl být stejným golfovým výletem jako pro Kočandrleho. To mi celé došlo dost pozdě.

Do kapely jsem se navrátila s velkým optimismem a dokonce jsem byla tak blbá, že jsem se podřídila různým Kočárovým instruktážním větám typu: Měla bys mít mediální stop! Ve chvíli, kdy jsem měla rozjetou kampaň na CD Nesmíš loudit a měla jsem celkem dost práce, jsem si řekla: Ježíšmarjá! OK Band je přece legenda! Cítila jsem to jako svůj grunt. Bohužel na tyto věci dost dám, jsem takový blbý životní optimista, tak se mi to vymstilo.“

Co následovalo pak ?

„Ve chvíli, kdy jsem byla už hodně nespokojená, můj muž to vycítil. Jsou tři životní póly – rodina, sex a práce. Co můžeš dělat, když nechráníš velryby a nejsi v Greenpeace? (smích) Zdeněk už se mnou pracoval na desce Nesmíš loudit, kam mi napsal píseň Duha, kterou otextoval Ivan Hlas a bezvadně zaranžoval Jirka Šíma. Takže tušil, že by mi nějaké věci mohl nabídnout. To, co mi nabídl, bylo skvělé. Začali jsme spolupracovat, vytvářet umělecký mnohotvar. Abych propojila naše dvě jména, různě jsem pořádala Zdeňkovy výstavy, které měl v Rock Café, a Zdenda mi psal muziku.

Dnes to máme zjednodušené – když pro mě Zdenda píše muziku, je to schwarcenstein for mbbm, a když já mu pořádám výstavu, tak je to mbbm for schwarcenstein. mbbm je velmi jednoduchá zkratka Marcela Březinová Best Music. Takže je to taková kulturní jednotka, jenž se bude zabývat věcmi, které ji baví. Sama věřím v to, že když spolu dva lidé žijí, a to nejen v posteli, v kuchyni a s dětma, dají se tím přemoct různé neshody. A to je důvod, proč jsem se do toho dostala. Hlavně chci říct, že bych si chtěla splnit svůj sen napsat texty ke všem písničkám na cédéčku. Už jsem s tím začala na deskách Nesmíš loudit a Za škvírou. Tam jsem měla jednu věc, kterou mi tak hezky přetextoval Vladimír, ale pak jsme se dohodli, že ten text je opravdu můj. Měli jsme takové zvláštní spory. Nevím, nechtěla bych do té rodiny… Prostě bych si chtěla otextovat celou desku, jen doufám, že to zvládnu. Teď jsem u čtvrtého textu – mám spoustu nápadů, vždycky si to zapisuju do mobilu nebo notýsku. Už dlouho píšu svoje pocity – od 18 let, kdy jsem začala chodit na Hanspaulku, a potkávala samé – pro mě tehdy – obrpány jako Ondřeje Hejmu, Tesaříky a Ivana Hlase, kteří se postupně stali mými kamarády a moc mi pomohli s texty a muzikálním fluidem.

Jsou tam různá vyjádření, která bych v rámci našeho rodinného sdružení chtěla vydat. Zdeňkovi vyhovuje, když může ztvárnit text, já jsem samozřejmě radši, když píšu na muziku. Za ta léta jsem vždycky vnímala první muziku a potom text, protože jsem texty dostávala a sama jsem si je podřizovala muzice. Například u pilotní písně Kérky a aférky z připravované desky jsem vymyslela anglický refrén a potom vznikl zbytek.

Chtěla bych se dopracovat k tomu, kdy je to hodně propojený, protože to je to vytváření muziky. Ne, že někdo přinese krychli, ty přidáš druhou krychli a pak to nějaká pinda nazpívá… Imponují mě lidé, kteří jsou kreativní, kterým to nějakým způsobem pálí a chtějí něco říct. Jde o to, co je v tobě – můžou v tobě být sračky, který chceš dát ven, ale musí to být originální, protože zpívat instatní věci mě nebaví. Já bych to nedovedla – někdo to udělá v pohodě , ale já se strašně ráda zabývám neoraným polem – je pro mě důležitý třeba používat slova a větná spojení, která nejsou běžná.“

Jak jsi došla k názvu Kérky a aférky ?

„To mě napadlo ve vaně. Koupelnu jako místo mám velice ráda – napadá mě tam většina textů.“
V klipu k této písni se odehrávají dost netypické věci...
„Otázkou je, jaké věci máš na mysli!“

Myslím třeba to, jak tam dovádíš s holkou...

„To je ale naprosto typický !“

Já myslel netypický pro většinu tohoto národa…

„Myslíš ?“

Má to lidem naznačit něco konkrétního ?

„Jako třeba že s holkama je to hezký ?  Má to sdělit to, že se mi na této společnosti nelíbí, že je tak málo tolerantní. Jak říkávala moje babička, je tady strašně málo selskýho rozumu. Když se podíváš na politickou scénu – například na diskuzi o potratech a na zákon o dětských domovech.

Dětské domovy jsou přeplněné a stačí dvě tři pohlednice za rok a dítě je bráno tak, že je o něj zájem ze strany rodiny a že nemůže jít k adopci. Znám to dobře – já jsem v těchto domovech praktikovala a byla jsem z toho strašně rozhozená. A ten zákon se nezměnil! A oni teď tady budou řešit potraty, navíc takovou drastickou formou?! Je to stejný, jako když brojí proti marihuaně, a ty pak jdeš po Václaváku a potkáváš chlapce s kokainem... Ať jdou do...! Tady skutečně chybí selský rozum!“

Dá se říct, že chceš rebelovat ?

„To vůbec není žádný rebelství !“

Svým způsobem je. Chceš dávat najevo nespokojenost, jít proti proudu ?

„To rozhodně. Pokud je tento proud proudem tzv. solidním, tak já budu rebelovat. A jenom z tohoto důvodu budu o sobě říkat, že jsem rebelka. A budu to říkat tak, jak to cítím. Stejně tak cítím problém homosexuálů – nedávno jsem dělala rozhovor do gay časopisu Amigo, protože vím, jak je to tady pořád ukrutný. Ti kluci mají problém ve svých rodinách – například babička říká, že přijel její vnouček s bratrancem z Moravy... Ať jdou někam! Já vím, že je to pro určitou generaci strašně složitý, ale už by ti lidi měli konečně začít místo bulvárů číst nějaký normální knížky, používat internet a číst nějaký normální časopisy, kterých tady vychází habaděj.

Se svým synem se teď učím dějepis a ve chvíli, kdy si přečtu, že Česká republika patřila k velmocem průmyslu, tak se na to všechno podívám a spláču nad výdělkem. A tak je to tady se vším. Souvisí to i s národním míněním – je třeba si daleko více věřit a mnohem více se samovzdělávat. Stačí se podívat na prodejní hitparády, jaké časopisy a knížky se nejvíce prodávají. Na třetím místě byla ještě nedávno kniha Ladislava Štaidla, to by se člověk poblil... Chci skutečně brojit proti konvencím.“

Text k písni Kérky a aférky nutí k zamyšlení, mimo jiné i proto, že se v něm střídá čeština s angličtinou. Je třeba hledat mezi řádky ?

„Známá věta je, kdo hledá, najde. Je tam hodně mých názorů. Je to o tom, že zdání někdy klame, a to jsou věci, s nimiž se setkávám. Když lidí vidí moje pokérovaný ruce, tak si řeknou: Ty vole, ta má doma šest vagónů heroinu! Anebo když jsem nosila dredy, tak byly podobný reakce. Chci říct, že zdání někdy klame a nejsilnější drogou je láska. O tom to všechno je. Je tam spousta mých pocitů, vždycky se z nich musím vypsat. Například první sloku, která se tam ještě jednou opakuje, jsem začala psát v době, když jsem už věděla, že OK Band nebude fungovat tak, jak bych chtěla.

Je to jednoznačný, i když to nepatří zrovna Vladimírovi. Je to: Nenuť mě to, hochu, jíst, když už nemám hlad, vteřiňákem neslepíš, kde byl jednou zkrat. Jsou to moje pocity, a kdo trošku vnímá, jakým způsobem věci zpívám, anebo někde něco říkám, tak trošku ví, jaká jsem. Díky těmto textům si připadám daleko svobodnější než v celým rozhovoru. V rozhovoru stejně nikdy neřekneš to, co chceš říct, a pak si za deset minut říkáš: Měla jsem to udělat úplně jinak! Ale ty texty jsou opravdu takové, že si je přemíláš a všechny vnitřnosti můžeš pořádně promyslet, než to dáš na papír. Řešíš to několikrát – já jsem tento text psala skoro dva roky a je tam skutečně všechno, co jsem chtěla říct.“

Nevím, jak to vidíš ty, ale mě se strašně líbilo CD Za škvírou, které jsi natočila s OK Bandem. Byla to sice okrajová záležitost, kterou tady většina lidí odkojených Helenou Vondráčkovou, Ivetou Bartošovou a Sagvanem Tofim nepochopí, ale podle mě tam bylo několik písní, které byly velmi silné. Máš pocit, že tě tento projekt naplnil, přestože se mu nedostalo patřičné pozornosti ?

„To rozhodně. Já bych nikdy nešla do písně, která by ve mně něco nenaplnila. Proto jsem nikdy nebyla pro rychlé spolupráce s jasným výdělkem, přestože mi byly nabízeny. Mně v muzice o toto nikdy nešlo. Vím, o čem mluvíš, ale ještě více jsem spokojena s remixy Mixle v pixle. Myslím, že deska Za škvírou by byla naprosto stoprocentní ve chvíli, kdy bychom začali spolupracovat s nějakým modernějším producentem. Ono to bylo původně v plánu, ale nedošlo k tomu. Mixle v pixle byly vynikající v tom, že jednotlivé skladby si vzali různí lidi a skutečně je ztvárnili, a pak to teda bylo. Pro Vladimíra, který psal většinu věcí, by bylo lepší spolupracovat s nějakým mladým klukem. U něj je těch skoro deset let, kdy nebyl aktivním hudebníkem a kdy se zabýval strohou úřednickou činností, znát.“

To je pravda. Ale po stránce autorské je tato deska stejně skvělá...

„Mně to třeba vyhovovalo v tom, že mám strašně ráda až šansonovité písničky. Mně to docela baví – možná se k tomu v padesáti vrátím! (smích) Kdyby ale Vladimír netrval na svém, byla bych s výsledkem spokojenější.“

Souhlasím. Co ale nemůžu Kočandrlemu upřít, jsou texty. Připadají mi vesměs velice vydařený a nadčasový. Co si myslíš o jeho textech ty ?

„Jsou vynikající. On dělá vynikající texty v češtině i v angličtině. Skutečně mi dokázal napsat text na tělo. Člověk, který dokázal napsat texty tak, že mě mrazilo, je Ivan Hlas.“

Čekají tě další texty, bereš inspiraci i od zahraničních kolegů ?

„Líbí se mi a ovlivňuje mě řada věcí.Teď mě napadá jen pár jmen, ale kdo si je přečte, ví o čem mluvím: Skin, Kosheen, Pink, Annie Lennox, Warhole, Pollock, Basquiat, Southpaw, s Dj Krejdlem se nebráním obcházením dvou kultur, knížky od Ireny Obermannové, Borise Viana… Teď čtu Nebe pod Berlínem Jaroslava Rudiše.“

Teď k tvé image. Často měníš účesy, ale narozdíl od některých kolegyň tyto změny neděláš z ryze komerčních důvodů. Je nějaké pojítko mezi tvými náladami a změnami účesů ?

„To rozhodně ano. Určitě neměním účes jen proto, že už jsem byla ve stejném časopisu dvakrát se stejným účesem. Myslím, že to černobílé, co mám teď na hlavě, je nekompromisní. Je to začátek a konec jakéhosi spektra…“

Už se ti někdy stalo, že ti na hlavě vytvořili něco, co ti nesedělo ?

„Stalo se mi to naposledy ve čtrnácti letech, kdy jsem si řekla, že si dám trvalou. Od maminky jsem vyžebrala penízky, šla do kadeřnictví Černá růže, kde mi udělali trvalou. Protože mám dobrý vlasy, tak mi neobyčejně chytla a vypadala jsem jako sběračka rýže ve Vietnamu. Moje vlasy vypadaly jako její klobouk. Pak jsem to ostříhala na ježka. Musím říct, že v salonu Joshua se mi nic podobného nestane, protože všechny zákroky důkladně konzultujeme a vycházejí mi tam skvěle vstříc. Zdá se, že experimentuju, ale já jdu fakt na jistotu. A jde mi o to, abych se cítila dobře. Někomu stačí bůček v lednici, mně stačí černý pruhy na vlasech.“

Jseš potetovaná od hlavy k patě. Myslíš, že tě ty kérky někdy začnou štvát ?

„Já nevím. Myslím, že jsem na tom tak, že až mě začnou štvát, tak umřu !“

Nemáš někdy pocit, že bys chtěla být chvíli anonymní? Když se projdeš po nudapláži a budeš mít na hlavě kastról, tak stejně všichni poznají, že jsi to ty...

„Já to takhle vůbec nemám. Tím, jak se chováš, tak děláš reklamu sám sobě, je jedno, co máš na sobě. Každý den neseš kůži na trh a pořád jseš to ty. A je úplně jedno, jestli máš kérku nebo ne. Zásadní je, co mluvíš a co máš v palici. Strašně důležitý je uvědomit si, že za tebe nikdy nezodpovídá dav, jak si myslela řada dělníků v Československé socialistické republice. Každý zodpovídá sám za sebe.“

 

„Nevnímám to. Ve chvíli, kdy vstoupíš tváří v tvář veřejnému mínění, tak ta zodpovědnost je dvojnásobná. Žiju svůj život a ony ať si žijou svůj, já do jejich života nezasahuju.“

Jsi proti tomu úplně obrněná ?

„Nejsem. Jsem strašně citlivej člověk, ale já si to prostě nesmím připustit.“

Občas se do tebe obouvá řada novinářů kvůli tomu, že jsi hrozně výstřední, ale většina z nich se vůbec nezajímá o to, co zpíváš a jak zpíváš. Vidí jen to, co máš na hlavě a na rukách…

„Je to celý o tom, že lidi dnes moc nečtou. Když si přečteš knížku, musíš jít hlouběji do děje. Lidi se nepropracovávají do osoby, kolikrát je nezajímá, jaký texty zpíváš, jakou děláš hudbu a jakou děláš charitativní činnost. Spousta časopisů je o módním stylu a s jakousi módní policií. Lidi často čtou jen titulky…“

Čím myslíš, že to je ?

„Fofrem doby. Každý má starost sám o sebe. A taky jsou lidi víc egoističtí a zajímají je senzace. Proto jsem udělala fotky do Lea, aby měli senzaci. Mně dala školu královna českého bulváru, která mi jednou řekla: Březinová, co to máš na hlavě? Pak ale dodala, že už to dnes nikoho nezajímá. Buď se rozvedeš, anebo budeš mrtvá, potom se o tobě bude psát. Tak jsem se snažila. Ivanko, udělala jsem ty fotky pro Tebe, děvče moje.“

Chceš říct, že to bylo tak jednoduchý ?

„Vůbec to nebylo jednoduchý. Když jsem tu nabídku dostala, dlouho jsem o ní přemýšlela. Pak jsem si sedla se svou nejlepší přítelkyní, která mi řekla: Hele, za pět let už nemusíš vypadat tak jako dnes! Využij toho! Dala mi skutečně životní radu. Chtěla jsem to udělat luxusně a dobře. Myslím, že ty fotky jsou vynikající. Spolupráce byla výborná, takže jsem spokojená.“

Jsi připravena na reakce veřejnosti? Nebojíš se, že fotky budou mít negativní vliv na tvoji kariéru ?

„Jediné, čeho se obávám a s čím počítám, je lidská závist, která tady funguje velice skvěle. Ve chvíli, kdy si to připustíš, je to tvůj konec. Pro mě to představuje kapitál, díky kterému můžu pracovat na svých projektech, na svých deskách. Budu mít volné ruce a nebudu závislá na velké firmě, můžu si třeba vydat svoji desku. Pro mě to znamená i svobodu, což je jedna z hlavních věcí, proč jsem to udělala. Dalším z důvodů byla i ženská touha vyzkoušet si, jestli na to mám. Myslím, že je to v každý ženský a že to není jenom můj případ. Myslím, že ty fotky jsou vysoce profesionální, velice vkusný a inspirativní a sex má být inspirativní.

Musím si v sobě trochu hrát s tím, že u nás doma byl sex naprostým tabu. Když jsem dostala první menses, tak mi maminka nedokázala nic vysvětlit, byla jsem z toho šílená. Když jsem měla prvního kluka, tak jsem to nedokázala říct mamince, protože jsem se bála, co tomu rodiče řeknou. Možná je ve fotkách skryto i to rebelství. Ale kdo si nemyslí, že taky sex hýbe světem, o hodně příchází.“

rozhovor: Richard Sacher a Marcela Březinová

 

 

 

 

MARCELA BŘEZINOVÁ V ČESKÉM ROZHLASE 

 

3065238--marcela-brezinova-v-tandemu--1-300x225p0.jpg

Jan Rosák pozval tentokrát do Tandemu zpěvačku

Marcelu Březinovou.

Popovídali si například o jejich nových projektech,

mimo jiné s legendárním OK bandem a s kolegyní

šansoniérkou Renatou.

 

 

http://zpravy.rozhlas.cz/kraje/tandem/_zprava/marcela-brezinova-zpevacka--1317630

http://prehravac.rozhlas.cz/audio/3064552

 

 

 

 

Marcela Březinová 8.9.2014 v Dobrém ránu

 

mb.jpg

 

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10435049455-dobre-rano/314292320020081/video/

 

 

 

 

Marcela Březinová na Frekvenci 1

Je čas jít dál !

 

f-1.jpg

 

http://www.frekvence1.cz/radio/zaznamy-poradu/index.shtml?themeId=1&itemId=14699&type=1

 

 

 

 

 

Další rozhovor s Marcelou Březinovou a se skvělými fotografiemi Roberta Vana

 

marcela-brezinova-foto-robert-vano14.jpg

 

http://www.ibestof.cz/hudba/marcela-brezinova---zpevacka.html

 

 

Marcela Březinová :

... z Vídně do Říma vlakem

  

Zpěvačka Marcela Březinová začala chodit do první třídy v Praze. Do druhé nastoupila už v americké klášterní škole v hlavním městě Libye v Tripolisu, kam s ní maminka utekla v roce 1968 před ruskými tanky, čtyři roky strávené v arabské Africe zanechaly v její duši nesmazatelné stopy, někdy se dodnes cítí  v Čechách, kde žije, jako cizinec.

 

1.jpg

 

Proč si vaše maminka vybrala za cíl své cesty právě vzdálenou Libyi ?


Tatínek byl zubní lékař, a protože ve svém oboru vynikal, dostal v  květnu  roku  1968  nabídku
do Libye a přijal ji. Já a maminka  jsme  zůstaly  v Praze.  Když se  to  tu  ale  v srpnu  tak  „pěkně“ semlelo, vzala maminka tatínkův červený diplom, vyzvedla mě z prázdnin a než jsem se stačila vzpamatovat, ocitla jsem se na jiném kontinentě.

 

Po  jak  dlouhé  době  a  proč jste se vrátili zpátky do okupovaného Československa ?
 

V  Libyi  jsme  pobyli  celé  čtyři roky, to znamená od roku 1968 do  roku  1972.  Musím  říct,  že
to pro mě byla veliká škola. Je senzační vycestovat a zkonfrontovat si své názory a je celkem jedno kolik vám je let. Tehdy mi bylo  osm  devět  let,  tedy  dost na to, abych vnímala, co se kolem mě děje. Byla to velká změna a navíc k lepšímu. Před návratem zpět do Československa otec dostával nabídky do Kanady, Švýcarska a jinam, kam emigrovala spousta jeho spolužáků, ale my jsme v Čechách nechali dvě babičky a právě kvůli nim
jsme se vrátili.
 

Ve  vaší  vlastní  rodině  vládne liberalismus a názor každého jejího člena, tedy i dětí, má stejnou váhu? Zeptala se vás  tehdy  vaše  maminka  na váš  názor,  zda  vůbec  chcete  opustit  zemi,  kde  jste  vyrůstala ?


Tehdy nebyl čas na domluvy, šlo o záchranu rodiny. Byla to otázka  mžiku.  Utíkali  jsme  narychlo. Když vám za domem, bydleli jsme tehdy na Leninově, dnes Evropské třídě, přistávají ve čtyři hodiny ráno ruská vojenská letadla,  nemáte  moc  času  si  ani zabalit.  Trávila  jsem  prázdniny u babičky na chatě v Choceradech  u  řeky  Sázavy.  Maminka poprosila  rodinné  přátele,  kteří měli auto, a rozjeli se za mnou. Nestihla jsem se ani umýt. Vzala jsem  si  svou  oblíbenou  panenku a pohádkovou knížku a až na hranicích  jsem  si  koupila  talisman – plátěného kašpárka, kterého  dodnes  nosím  v kabelce.
Byl to risk, protože v závěsu za námi  jely  ruské  tanky.  Zkrátka „ohne sranda“, jak s oblibou říkávala  moje  maminka.  Přátelé nás  dovezli  na  rakouské  hranice a odtud jsme pak jely stopem až do Vídně.

 

3.jpg

 

A z Vídně jste již letěly přímo do Libye ?


Tak  jednoduché  to  nebylo. Z Vídně jsme musely jet vlakem do Říma a teprve odtamtud letadlem do Libye. Díky tomu, že maminka  kdysi  pracovala  jako stevardka  a  později  na  letišti,využila  svých  kontaktů.  Dostaly jsme se tak do nejbližšího letadla, ačkoli bychom jinak neměly žádnou šanci. Šlo o výjimečnou situaci. Nikdo nechápal, co si to ten Rus dovolil, a všechny normální státy a normální lidé se nám, emigrujícím Čechům, snažili  být nápomocni.  Cítila  jsem velkou solidaritu. Nestalo se, že by nám někdo odmítl pomoc.


Po  dvou  dnech  cestování jste  tedy  konečně  vystoupily z letadla na letišti v Tripolisu ?


Žádné podrobnosti po mně nechtějte,  je  to  přece  jen  dávno. Nicméně život v arabské Africe
byl  fascinujícím  zážitkem.  Dodnes je to pro mě jedno z mála zásadních  míst  na  světě.  Když přijedu  kamkoli  do  Afriky,  ať na  Djerbu,  do  Tunisu  nebo  do Egypta,  a  vystoupím  na  letišti, mé  nozdry  se  roztáhnou  a  zavětří a já se v tu chvíli okamžitě vrátím do dětství.

 

Jak jste se zpočátku dorozuměla ?

 

Rukama a nohama. Myslím ale, že  tím  nejdůležitějším  komunikačním  klíčem  je  především úsměv.  Když  jím  nešetříte,  odpustí vám domorodci neznalost či  nedokonalost  jejich  řeči,  pokud vidí, že máte snahu komunikovat.
V Londýně tak na mě něco vychrlí a já jim s úsměvem říkám: „Prosím vás, pomalu.“ Jsou pokaždé ochotni vyjít mi vstříc. V klášterní škole jsme měli povinný  arabský  jazyk,  jinak  se
samozřejmě  mluvilo  anglicky a také trochu italsky. Mám ráda arabské  písmo,  dokonce  jsem ho  kdysi  i  ovládala,  stejně  jako řeč. Je plné ornamentů a je docela  možné,  že  z toho  pramení má slabost pro tetování.

  

 

 

4.jpg

 

Mluvila  jste  česky,  arabsky, anglicky,  do  toho  jste  byla konfrontována  s  italštinou.
Vaše  dětská  duše  se  v  tom musela ztrácet…


Kolikrát, když jsem přišla domů, jsem  nevěděla,  jak  určité  věci formulovat.  V  mém dětském mozku nastal trochu zmatek. Ale co? Doma jsme se vždycky nějak  domluvili.  Nejhorší  to  bylo, když jsem se vrátila v roce 1972 zpátky do Čech a učitelský sbor se  dozvěděl,  že  jsem  nechodila  do  české  nebo  ruské  školy, jak bych měla, ale do americké.  Za  ty  čtyři  roky  jsem  samozřejmě leccos z pravopisu zapomněla. Koneckonců, odešla jsem
po první  třídě,  a  tak  jsem  uměla akorát tak: Ema má mísu. Maminka  mi  proto  našla  doučování,  ale  s pedantskými  „soudružkami“  učitelkami  jsem  si  zažila  své.  Dávaly  mi  to  pěkně  sežrat! Šlo o blbosti, nuance. Byla jsem  zvyklá  násobit  pod  sebou, zde  byli  zvyklí  násobit  v  řadě a  za  takovou  pitomost  jsem  od nich  byla  peskována.  Nebo  začaly vykládat, jak jsou lidé v kapitalismu chudí, a tak jsem se přihlásila a řekla, že to není pravda.
Nebo mluvily o osmašedesátém a já prostě nedokázala mlčet.


Po  kolika  letech  jste  tu  nespravedlnost rozdýchala ?


Dneska  se  tomu  už  směji,  ale někdy  si  tu  připadám  jako  cizinec, nebo spíše mimozemšťan. Není to tím, že bych neměla ráda Prahu nebo Českou republiku, spíš je mi někdy stydno za některé lidi. Jako by netušili, jak obrovskou kulturní historii mají „v zádech“.


Jak často vyjíždíte za poznáním cizích zemí ?
 

Cestuji ráda, kamkoliv a kdykoliv. Jakákoliv cesta je pro mě výzvou, jestli zvládnu něco jiného,
než ten náš „CZ okrsek“. Zajímá mě, když třeba někde jinde zpívám,  zda  tam  uspěji.  Největším prubířským  kamenem  bylo  pro mě  v  tomto  směru  „angažmá“ na výletní lodi v Karibiku. Pasažéři mohli přijít, ale rovněž odejít a jít se bavit do jiných sálů, ale oni zůstali a tančili na naši hudbu. Ani netušíte, jak mi to zvedlo sebevědomí.


Nedávno  jste  se  odstěhovali  do  nového  hnízda.  Kam a proč ?


Na  venkov,  kousek  od  Kutné  Hory,  je  tam  blíž  k přírodě a  jsme  tam  šťastni.  Jeli  jsme
kdysi  kolem  a  já  byla  tak  nadšená  krajinou,  že  jsme  zavolala bratranci  mého  muže,  zda  neví o  něčem  na  prodej  právě v této lokalitě. Když jsem poprvé  vstoupila  do  polorozpadlého  stavení  a  dostala  se  až  na půdu, našla jsem tam starou televizi.  Jmenovala  se  Marcela. A o úžasném místě bylo rozhodnuto! Samo si mě přitáhlo.

 
Takže teď jste regulérní venkovanka ?


Prahy už jsme měli tzv. plný kecky.  Stačí  mi  do  ní  dojíždět  párkrát týdně. Dřív jsem si myslela, že se beze mě žádný mejdan neobejde. Tohle období už je definitivně za mnou.

 

2.jpg

Převzato z magazínu ČD Cargo, text Pavel Buňata, foto Lenka Hatašová

 


OK Band vydal bilanční album. Co všechno si vyzkoušel a co už nemusel?

8. září 2011  9:01
Skupina OK Band se zpěvačkou Marcelou Březinovou vyvolávala v 80. letech vášně, později se stáhla do ústraní. Její současný návrat je logicky bilanční prostřednictvím alba XXX (Best of 1981–2011), které je také zhudebněným příběhem třicetiletého OK Bandu.
Obal bilančního alba OK Bandu | foto: EMI
 

Kapela si vyzkoušela snad všechno. OK Band hrál s klávesami i kytarami, skupina nahradila živého bubeníka automatem, byla nekonformní i takzvaně pro všechny. Nenáviděná i oblíbená. "Je dobré projít vším, aby se člověk poučil," říkal šéf OK Bandu Vladimír Kočandrle.

OK Bandu se to podařilo. Od šerosvitných, znamenitých skladeb Žižkovská zeď nebo Smutný cirkus se začínající kapela přesmykla do jiné sféry.

Bowieho chameleonství

První album Disco bylo elektropopové, jištěné skladatelem Karlem Svobodou i hitem UFO nad rybníkem. Původní klubové publikum zahořklo vůči pragmatickému OK Bandu, který si našel své místo na scéně za cenu kompromisů, obhajovaných i v tehdejším tisku. Kapela měla komerční úspěch, i když své jméno našla občas napsané na zdi s nelichotivými přízvisky. Náklady raných alb OK Bandu v 80. letech přesahovaly sto tisíc kusů.

Ovšem pokud se kapela ponoří příliš do popu a praktik showbyznysu, může se její hudba rozředit až k fádnosti. OK Band to věděl a na dalších deskách se poučeně vracel k obsažnějším skladbám. Oblíbil si chameleonství, jež Kočandrle obdivoval třeba u Davida Bowieho. Na třetí desce Stala se nějaká chyba zazněly i názvuky heavy metalu. A skladbou Fata Morgana se kapela rozloučila s výjimečnou zpěvačkou Marcelou Březinovou, jež se chtěla od roku 1987 prosadit sólově a za kterou pak skupina nenašla rovnocennou náhradu.

S osmdesátými léty se OK Band rozžehnal příznačným albem Slavnost na zámku, jež přineslo dekadentní skladbu Zámek, přetočenou letos v nové verzi pro kompilaci XXX. Jedinečným Zámkem pak skončila předrevoluční éra OK Bandu, jehož šéf se vrhl v 90. letech na podnikání jako spoluzakladatel gramofonové firmy Monitor. Společnost, nyní součást konglomerátu EMI, vede Vladimír Kočandrle dodnes. 

Soudržné osmdesátky

Projekt OK Bandu šéf EMI neopustil ani po několikaleté odmlce. Koncem 90. let se k OK Bandu vrátila Marcela Březinová a kapela se připomněla hitem Snad za to může láska, následovaným deskami Ornament osudu či Za škvírou. Etapa odmlk a návratů OK Bandu pokračuje letošní písní Chanson D’Amour, jež rámuje bilanční titul.

Avšak co si člověk vezme z roztodivné třicetileté existence OK Bandu? Nejspíš ho zaujmou stylově soudržné písně z 80. let i aktuální Chanson D’Amour, který zdařile hromadí napětí mezi expresivním zpěvem a chladně tepajícími rytmy. Posluchač si také potvrdí, že opravdu všechno si kapela vyzkoušet nemusela.

 

Zdroj: http://kultura.idnes.cz/ok-band-vydal-bilancni-album-co-vsechno-si-vyzkousel-a-co-uz-nemusel-1pp-/hudba.aspx?c=A110907_180727_hudba_jaz


OK Band vydal bilanční album. Co všechno si vyzkoušel a co už nemusel?

8. září 2011  9:01
Skupina OK Band se zpěvačkou Marcelou Březinovou vyvolávala v 80. letech vášně, později se stáhla do ústraní. Její současný návrat je logicky bilanční prostřednictvím alba XXX (Best of 1981–2011), které je také zhudebněným příběhem třicetiletého OK Bandu.

Zdroj: http://kultura.idnes.cz/ok-band-vydal-bilancni-album-co-vsechno-si-vyzkousel-a-co-uz-nemusel-1pp-/hudba.

 

 

 

Obrazek

 

 

foto-ruzne-ok-band--5-.jpg

Obrazek

 

 

 

 

 

 

 

Obrazek

 

foto-ruzne-ok-band--4-.jpg

Obrazek

Obrazek

 

Obrazek

red--5-.jpg

 

Náhledy fotografií ze složky DALŠÍ ČLÁNKY O KAPELE

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA