Jdi na obsah Jdi na menu
 


MALÁ ČERNÁ KOULE V DLANI

 Ivana Nádvorníková a Vladimír Kočandrle


Došli jsme k lesu. Jdeme vpravo, míříme k potoku, který nás má dovést ke zřícenině. Jak
scházíme níž, okolní zvuky jsou stále tlumenější, pomalu se ztrácíme okolnímu světu. V tom,v
kterém právě jsme úplně sami. Nikde ani noha.

Malá černá koule v dlani. Do hladka vybroušená. Příjemně oblá. A taky lesklá a chladná. Její
naprostá čerň je rušena párem stříbrozlatých skvrn na protilehlých pólech koule. Když ji tisknu
pevněji, zdá se mi, že se mohu vnořit do jejího povrchu.

Pátráme při chůzi pohledem po něčem živém nebo čemkoliv, co by nás mohlo ukotvit v
tomto čase a pomohlo ujistit se, že jsme nezabloudili do jiného. Jenže - uprostřed lesa se není
čeho zachytit... Jen jdeme, přestáváme mluvit." Je tu nějak zvláštně", protrhl konečně kdosi
ticho.

Malá černá koule v dlani. Přidržím si ji blíž před očima. Její hmotou prochází bezpočet
mikroskopických světélkujících částic, které splývají v jedinou zářivě pulsující mlhovinu. Vzniká
neurčité, postupné skupenství, něco na způsob mléčné dráhy zahuštěné i s noční oblohou do
nekonečně menšího prostoru, než jaký byl pro ně původně zamýšlen. Mihotavé pohyby částic mě
nutí přivřít oči v úzké štěrbiny, až se doposud jasný tvar koule začne postupně rozplývat.
Neurčité záření proniká čelní kostí a zaplavuje lebku.

Pak jsme před sebou uviděli na cestě ležet ulomenou větev obsypanou šiškami. Na normální
větvi s normálníma šiškami nic není, až na to, že v tomhle lese prostě šišky nebyly. Ani na
zemi, ani na stromech.

Malá černá koule v dlani. Stačí s ní o docela malý kousek pohnout a oblaka bodů mlhoviny se
přeskupují v nové a nové tvary a obrazce. Chvílemi jakoby získávaly podobu mně povědomou a
pak mi znova unikají. Cítím, jak se do mé dlaně přelévá neznámé teplo. Instiktivně sevřu
pevněji. Tanec tvarů a obrazců se zpomaluje.

Už trochu promrzlé nás cesta vyvedla z lesa až dolů k potoku. Byla pořád užší a když se začala
ztrácet v trávě, uviděli jsme na druhé straně dřevěné stavení z klád. Měli jsme radost, že
konečně v tom pochmurnu vidíme kus něčeho, co vypadalo jako civilizace.

Malá černá koule v dlani. Dívám se do tmy a tuším v ní obrazy. Pohledem pronikám její
pomyslnou oblou stěnou. Nebo vstupují do jejího světa.

Pozorovali jsme dva lidi. Byli oblečeni tak, že málem splývali s šedavou krajinou a vůbec nás
nevnímali. Halekali jsme na ně, jestli za zatáčkou není někde most, ale jen se tak zmateně
ohlédli, jako by se jim zdálo, že někdo volal, ale nebyli si jisti, jestli se nepřeslechli.

Malá černá koule v dlani. Otevírá se nezměřitelný prostor měkce ozářený záblesky
prolétavajících a v zápětí mizejících částic. Ztracený svět.

Rozhodli jsme se ujít ještě kousek a podívat se,kam cesta vede. Teprve v tu chvíli jsme si
uvědomili, že vlastně jdeme na zříceninu. A že jsme nejen neviděli žádnou ceduli, která by na
ní upozorňovala, ale že kdybychom šli dobře, už bychom u ní dávno měli být . A že přece
nemůže být tak malá, abychom ji v okolním krajině nezahlédli. A že cesta končí, protože před
námi je skála, která sahá do vody. Vracet se tudy, kudy jsme přišli, se nám moc nechtělo.
Před sebou jsme měli skálu, vpravo ledový široký potok, pod sebou konec cesty - a vlevo příkrou
stráň.

Malá černá koule v dlani. Za šera se vynořují úlomky příběhů, aby byly v zápětí vystřídány jinými.
zdánlivě nesouvisejícími a takto to jde bez přestání. Někdy jakoby se znenáhla obraz zaostřihl a děj
zpomalil. Je to pozvánka? Smím v tu chvíli vstoupit do příběhu? Jsem aktér, zapisovatel nebo
pozorovatel?

Beze slova jsme se začali všichni drápat nahoru. Po cestě jsme se předtím spíš loudali, teď jsme
ale hnali do srázu, jako by nám šlo o život. I když nám nohy občas klouzaly po listí, naštěstí se tu
a tam dalo přidržet nějakého kmenu, který zůstal ležet tam, kam právě spadnul.

Malá černá koule v dlani. Brána, úkryt, skladiště. Rozuzlení.

Když jsme se nahoře konečně ze všech čtyř mohli zase postavit jen na nohy, viděli jsme,že
jsme u cíle. Jen pár metrů přímo před námi stála zřícenina...spíš dvě hromádky
kamení. Nebyly větší než obyčejná popelnice. Skoro nám to vyrazilo dech. V první řadě,že něco
tak miniaturního je vůbec na mapě, v druhé věc důležitější: že kdybychom šli jakoukoliv jinou
cestou, zříceninku bychom vůbec neměli šanci najít.

Malá černá koule v dlani. Povoluji stisk a otevírám oči. Získává svůj původní tvar. Miliony
stříbrozlatých částic zůstavají nehybné. Ale stačí s ní o docela malý kousek pohnout a oblaka
zářivé mlhoviny se znova začnou skládat do nových tvarů a obrazců. I když ji nechápu,
mohu ji věřit.

Nahoře byl krásný výhled do kraje. Kopec,na kterém jsme stáli, na jedné stráně prudce klesal.
Tam dole, asi v bývalém hradním příkopu, stála mohyla. Pomník - hrob. Prohlíželi jsme, co je na
něm napsáno, beze stopy po životě. Vydali jsme se mlčky směrem, kde jsme tušili auto.

Malá černá koule v dlani. Vyzařuje. Pohlcuje. Je světlem i tmou. Naopak je zároveň. Ano je
druhou tváří ne. Jde jen o to si to připustit.

Čím víc jsme se od onoho místa vzdalovali, jakoby se do okolí vracely známky života, objevila se
cestička, rozšířila se v cestu. A pak nám zatarasila cestu závora s cedulí zákaz vstupu,
nebezpečné pásmo! Byla jen kousek od místa, kde jsme před pár hodinami uhnuli doprava k
potoku. Oblouk se uzavřel v kruh.

Malá černá koule v dlani. Skutečnost ?  Iluze ?   Svoboda ?  Všechno je tam uvnitř. Ostatní jsou
odrazy. Možná. Kdo to ale pozná.

Od té chvíle jsme už nikdy nebyli úplně ani "tam" , ani "tady". Občas někde něco přeskočilo a my
se zase cítili jako tehdy. Byli jsme uprostřed života, ale přesto sami mimo čas. Většinou to
vydrželo jen pár sekund a nedalo se vypočítat, kdy, kde a proč se to stane.
Nešlo to vyvolat, nešlo to přivolat a nešlo to ani odvolat, když to přišlo.


Nic nejde změnit

Neexistuje náhoda sama o sobě

Náhoda je ornament osudu

 

 

 

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA