Jdi na obsah Jdi na menu
 


OK BAND 2011

 

 

Kvalitní porno v sobě může mít hodně magie

 

 

OK band, v začátcích novovlnná a později taneční skupina, má důvod k oslavě!  Letos je to 30. let, co ji založili  Vladimír Kočandrle, spoluautor písniček, baskytarista a zpěvák, zpěvačka Marcela Březinová a Antonín Manda, hráč na kytaru.

 

 XXX k výročí

Fanoušci se zatím nemohou těšit na speciální výroční koncert, zato už je na pultech vzpomínkové CD „OK Band XXX – 1981 až 2011“.  Najdou na něm 22 skladeb včetně písniček Božský klid, Už mi nevolej, Rytmus srdce nebo UFO nad rybníkem.

Do vzpomínek především na legendární začátky OK Bandu – první koncert měl v roce 1981 v pražském klubu Na Petynce – jsme se „ponořili“ s Vladimírem Kočandrlem, šéfem velké hudební společnosti EMI Czech.  S muzikantem, který strávil část svého života na severu Čech – konkrétně v Liberci.

„V Liberci jsem žil do osmi měsíců života, vztah k němu ale mám dodnes silný.  Jednak mě lákají významná města Sudet svým stylem a estetikou - hlavně Karlovy Vary a Liberec, ale také jsem se tam často vracel za rodinnými přáteli. Miluju oblast kolem Obřího sudu a Hejnice, především klášter,“ přiznal.

„A v libereckých studiích jsem pracoval na řadě nahrávek Ilony Csákové (z desek Modrý sen, Blízká i vzdálená, Tyrkys), Ivety Bartošové (z alba Bílý kámen) i OK Bandu z období naší desky Ornament osudu (2000),“ vzpomíná Vladimír Kočandrle.  A v následujícím rozhovoru odpovídal také on.

 

Trest za dezerci ?

V 80. letech byli OK Band čtyři, na obalu rekapitulačního CD XXX jste jen tři.  Má to „ten čtvrtý“ (Josef Přib – poznámka autora) za trest – třeba za „dezerci“ ?

 OK Band neměl po dobu svojí existence nějaký pevný počet členů. Naše trojice s Marcelou a Tondou stála u samostatného zrodu kapely a vždycky tvořila její páteř.

V písničce Už mi nevolej jsou skvělé housle. Kdo na ně hrál?  „Hodily“ se vám do písničky i někdy později ?

Tenhle houslový part měl zajímavý osud. Původně ho nahrál v roce 1982 v budějovickém rozhlasovém studiu bubeník Pavel Skala. Singlovou verzi (kterou najdete i na albu XXX) natočila o dva roky později nesmírně nadaná houslistka Zdeňka Váchová, která se později z hudebního světa bohužel zcela vytratila. Housle jsme použili i v nových nahrávkách z roku 2011 – to se jich ujala Markéta Muzikářová ze skupiny In Flagranti.

 

Cigánská magie

Máte tento živý nástroj ve své hudbě hodně rád ?

V houslích je pro mě taková ta mimočasová cigánská magie.  A zároveň agresivní dril Paganiniho. I nostalgická temnota Ultravoxu.

 Písničky OK Bandu Pár slov a dost (1986) a UFO nad rybníkem mě držely nad vodou v čase vojenské služby.  Jak to měl s vojnou OK Band?  Modré knížky, či na rok přerušená činnost ?

Tonda na vojně byl.  Mně se podařilo jí vyhnout.

Písničky Pár slov a dost, Tajnej kód a Hádej napsal Karel Svoboda. Jsou z jeho „elektroničtějšího“ období? Vznikly pro vás, či je někdo (tehdy slavnější) odmítl a OK Band měl hit?

 S Karlem Svobodou šlo o dlouhodobou spolupráci. Jako zkušený starší rádce u nás vystřídal v roce 1986 Ladislava Vostárka.  Dělali jsme pak s Karlem asi dva roky.  Pár slov a dost nebo Tajnej kód jsme vytvářeli ve studiu společně.

Nazpívali jste Hádej dřív, než Michal David? Nebyl to tehdy úlet ?

Michal David – aspoň pokud vím – skladbu Hádej nikdy nenazpíval. Hádej byla romantická písnička, kterou Karel napsal v roce 1986 pro Marcelu a já ji otextoval.  Ano, stylově je trochu odjinud. Je to i očima dneška nádherná písnička.  Líbila se nám, tak jsme ji nakonec přidal k albu  Stala se nějaká chyba.

 

Ze severu Čech

OK Band na severu Čech hrával pravidelně v sále litoměřických Mrazíren. Pamatujete si ten sálek ? Které kluby pro vás byly zásadní ?  A vzpomenete si i na nějaký oblíbený v Liberci či na Liberecku ?

 Jsem velký obdivovatel Karla Hynka Máchy. K Litoměřicím jsem měl vždycky vztah.  Ano – Mrazírny si dobře pamatuji.  A jako rodák z Liberce i třeba koncert OK Bandu ve velkém libereckém kulturáku.

 

Milenci už dávno ne

Pokud vím, mezi vámi a zpěvačkou Marcelou to v 80. letech „pěkně jiskřilo“, ale vztah nepřežil sametovou revoluci.  Byl osudový i pro OK band ?

Náš vztah s Marcelou byl pro OK Band vždycky určující. Ať už byl partnerský nebo jakýkoli. Jako milenci jsme se rozešli někdy v roce 1986.  Kapela hrála do roku 1989.  A vidíte – od té doby jsme se zase několikrát sešli.  I když třeba ne jako milenci.

Vladimíre, váš otec byl uznávaný lékař, svým způsobem  prominent minulého režimu.  Jaké vlastnosti po něm vy sám máte ?   Co vám třeba dal geneticky pro vedení kapely i pro vaši další kariéru ?

Určitě jsem po tátovi zdědil cílevědomost a smysl pro pořádek. Snad i určitou dávku obětavosti. Celkově máme řadu podobných, ale i řadu zcela odlišných vlastností. Proti tátovi jsem strašný introvert.

Nejzásadnější, často temné texty z let 1983 – 1986 (některé z výběru mají ovšem vročení 2000) jsou z autorské dílny tandemu Voko (Vostárek – Kočandrle). Vladimíre, jak vznikaly, jak se vám tehdy s textařem Katapultu spolupracovalo ?

S Láďou jsme se svého času dobře doplňovali.  Seděli jsme u něj na Babě nad rozpracovanými základy, vykouřili jsme spousty cigaret a já neodešel domů do Bubenče, dokud jsme neměli celý text pohromadě.

Na výběrové album XXX  jsme několik starých hitů použili v pozdějších – a podle mého i zdařilejších – verzích z roku 2000 (např. Nejsi nebo Kdo ty barvy určil). Většinu skladeb z výroční desky jsme ale nechali v původních variantách z 80. let.

 

 

Mám rád The Cure

Zmiňované CD má logicky jméno XXX, oslavuje 30 let skupiny. To označení je ale běžné i pro pornografii. Podoba čistě náhodná ?

Kvalitní pornografie… proč ne ?  První plán v tom ale asi není (smích). Koneckonců, také jedno z mých oblíbených alb od britské skupiny The Cure se jmenuje Pornography. Kvalitní porno v sobě může mít hodně magie.

A ještě jednou XXX. Na obalu je tvoří  šest náplastí – nebo je to něco jiného ?  A proč ?

To jsou jen různé ornamentální varianty těch „X“.

 

OK- znak z pohlaví

Abraxas měl v 80. letech ve znaku stylizované A „s křidélky“, OK Band volil stylizovaný znak odkazující na mužské i ženské pohlaví.  Kdo ho vytvořil a co jej inspirovalo ? A od kdy je pasé ?

Už ani nevím, jak to přesně bylo… Tak jsme nějak s Láďou Vostárkem v roce 1981 manipulovali s právě vznikajícím logem OK Bandu a najednou se tam ten křížek se šipkou octly.  A už tam zůstaly. Byli jsme ostatně kapela s holkou v našem středu.

Když už je řeč o Marcele Březinové:  kdo jí byl v začátcích kapely vzorem ze zahraničních zpěvaček ? Komu by se třeba tenkrát – v 80. letech – ráda podobala, přiblížila ?  Třeba Alison Moyet z Yazoo či Annie Lennox z Eurythmix nebo Toyah Wilcocks ?  První dvě zpívaly novou vlnu i pop, ale milují také soul…

 Tyhle tři jste vyhmátl docela přesně.

Co vše čeká OK Band okolo alba XXX ?  I návrat na pódia ?

Jsme v jednání s agenturou RichArt. Nějaká zhuštěná vystoupení největších hitů OK Bandů nelze vyloučit.

 

Zdi mě od dětství fascinují

Váží se k písničkám Žižkovská zeď, Bydlím na závětrné straně továrního komína,  Nemůžu psát texty a Smutný cirkus (alegorie k Československu 1983?) nějaké příběhy, zajímavé souvislosti ?

Jednoduché politické alegorie bych v tom nehledal.  Spíš některé hlubinné všudypřítomné symboly. Od dětství mě fascinovaly zdi. Nebo lidé v převlecích, kdy není možné poznat, kdo je doopravdy kým. Je možné se jen dohadovat.

Jak vy sám vidíte budoucnost OK Bandu? „Jen“ jako příležitostnou partu pro fajn vzpomínání ?

OK Band je pro nás – stejně jako v roce 1981 nebo 1999 – kus toho nejvíce tepajícího života. Jinak bychom do toho proudu znova nevstupovali.

 

 

 

 

Které verze skladby Chanson d´amour z CD XXX si nejvíc ceníte.  A proč ?  Já té poslední, bonusové...

To je těžké říct... Ta prostřední je původní tvar. Chtěli jsme znovu probudit něco se vzdálenými názvuky OMD a Ultravoxu.  Pak jsme ty naše natočené stopy dali dvěma daleko mladším chlapcům, aby je dali dohromady po svém.  A vylezl z toho nablýskaný elektropop i šantán. Tohle všechno  je – a vždycky také byl – i OK Band.

 RADEK STRNAD   Deník 27.10.2011

 

 _________________________________________________________________________

 

- Rozhovor s kapelou na brněnském rádiu Petrov 11. října.

   http://www.radiopetrov.com/ok-band-slavi-30- narozeniny/text.html?id=4805

 

 _________________________________________________________

 

V. Kočandrle: Cena alba posluchače nerozhýbe

   

Po revoluci jste zakládal vydavatelství Monitor. Tehdy byl celkem hlad po nové hudbě, jak vzpomínáte na toto období ?

Po převratu byl krátkodobě zájem o hudbu, která tu předtím nebyla. Jenže dříve než Monitor se tu už objevily jiné firmy, a ty si rozebraly renomované interprety. Buď písničkářů, kteří se tu v té době začali objevovat, nebo rockerů, kteří se pohybovali kolem převratu. Takže my jsme museli sáhnout jinam, po mnohem radikálnějších věcech.

Co jste tedy vydávali ?

Vydávali jsme pankáče, všelijaké oi a například i kapelu Svatý Vincent, co je z dnešního pohledu úplně nepředstavitelná hudba, řev v nějakém "kraválu". Tehdy se z toho prodalo asi 25-tisíc, možná babičky zmýlil název. Začátky byly spojené s touto radikální okrajovou produkcí. Byl o ni zájem. Na ní jsme se poměrně rychle vyprofilovali a už v roce 1991 jsme začali vydávat širší spektrum hudby.

Jak došlo ke spolupráci s EMI ?

Zahraniční firmy se tu rozhlížely. Mezi jejich zástupci byl i Tony Salter, šéf EMI pro východní a střední Evropu. Měl na starosti rozvoj v těchto teritoriích a bol to velký pivař, na což jsme dost brzy přišli. Tak jsme ho vzali párkrát na pivo a najednou, ani nevím jak, jsme se poměrně rychle dohodli. Od roku 1992 jsme byli licenčními zástupci EMI a v roce 1994 jsme dali dohromady společnou firmu.

Jen tak jednoduše jste se dohodli u piva ?

Vyjednávání u piva mělo i svá úskalí. Licenční dohodu jsme podepsali někdy kolem třetí ráno na jakémsi polovečírku. A tak se stalo, že ceny na balík starších desek z katalogu byly ve smlouvě stanoveny chybně. Tony Salter to špatně spočítal a nám potom trvalo nějakých 5 - 7 roků, než jsme tyto úplně nesmyslné ceny zkorigovali, protože cenové hladiny podepsané ve smlouvě nebylo jednoduché změnit.

Prodej cédéček dlouhodobě klesá. Kdy nastal zlom a lidé je přestali kupovat ?

Myslím si, že v roce 1998 prodej ještě rostl. O rok později už došlo k prvnímu propadu, což však byl celosvětový trend.

Nepřispěly k propadu prodeje na Slovensku a v Česku dlouhodobě velmi vysoké ceny cédéček ?

Nevím. Vždy, když se tvrdilo, že ceny jsou příliš vysoké, se provedl průzkum a lidé se v něm třeba vyjadřovali, že za určitou cenu by si už alba rádi kupovali. Následovalo snížení cen. A lidé alba kupovali úplně stejně jako v době, kdy stála víc. Je to zvláštní, ale neexistuje žádná úměra mezi snížením cen a nárůstem prodeje. Dokonce se ukazuje, že některá alba jsou lidé ochotni kupovat i za více peněz. V některých případech se jim jakoby zdá, že až když je to drahé, tak je to teprve ono.

V kterých případech ?

Dost to závisí například na typu repertoáru. Jsou interpreti, kteří mají velmi loajální fanoušky. Například u fanoušků Iron Maiden mi připadá, že jsou téměř radši, když je album drahé. Potom je to pro ně hodnotná věc. Samozřejmě, nemůže to být tak, že je deska odfláknutá a předražená, to ne, ale na cenu nejsou tak senzitivní. Opačný extrém jsou teenegři. Určitý čas se mluvilo, že aby si koupili hudbu, musí být hlavně levná. Ukázalo se však, že si jednoduše nekupují nic, takže je to úplně jedno. S cenami jsme se ikskrát snažili reagovat na signály, které se k nám dostávaly, ale ty signály se mnohokrát nenaplnily. Lidé velmi často jednu věc mluví, ale potom dělají něco úplně jiného.

V zahraničí se dostává do popředí prodej hudby přes internet, který na Slovensku ani v Česku příliš nefunguje, ačkoli před týdnem tady konečně začal fungovat obchod iTunes. Zaspaly české a slovenské pobočky světových vydavatelství dobu ?

To je velmi zjednodušující pohled. V Evropě zatím nepřevažuje digitální prodej nad fyzickým. K tomu možná brzy dojde v Skandinávii. Jsou tu nějaké streamingové modely, které jsou poměrně nového data. Taký model už odstartoval i na Slovensku v podobě aplikace MusicJet, takže tady jsme dobu nezaspali. Když se však podíváme na digitální byznys, tak jediné, co reálně opravdu funguje, je iTunes od Apple. A firma Apple byla donedávna rozhodnutá v těchto menších zemích nic neotvírat, protože se jí to nevyplatí.

Proč ?

iTunes je pro Apple v podstatě marketingovou podporou pro prodej hardvéru. A toho tu neprodávají dostatek. Česko, Slovensko, ale i Polsko či Pobaltí jim jednoduše nepřipadají dostatečně zajímavé, aby tu iTunes spouštěli. To byl hlavní důvod. Ne ten, že by tu hudební firmy nechtěly iTunes. Je pravda, i když je to diskutabilní, že jsme možná mohli být vstřícnější k nějakým nevím jakým modelům. Jenže to jsou modely, které nefungují ani jinde.

Vaše kapela OK Band si připomíná 30. výročí svého založení výběrovým albem XXX. Vyplatí se dnes vydávat výběr ?    Sice je na něm několik novinek, neřeknou si lidi - vždyť to už máme doma ?

Jenže oni to třeba nemají. Ty skladby většinou nevyšly na cédéčkách, na nich se objevilo jen to, co vyšlo na různých kompilacích. Tento výběr je atraktivní proto, že sumarizuje z naší tvorby jen věci, které opravdu dávají nějaký smysl.

Je album XXX uzavřením působení skupiny OK Band nebo plánujete nové písničky ?

Chtěli by jsme udělat 30-minutové vystoupení, kde by bylo opravdu jen to nejpodstatnější z naší tvorby. Jestli uděláme nové písničky, to se vůbec neodvažuji tipovat. Osobně mě celkem překvapilo, že poměrně dost nového jsme nahráli i na tento výběr. Nejdříve jsme jako bonus nahráli skladbu Tak mě chyť a vyšla celkem dobře. Stále se mi však zdálo, že to není ta  správná třešnička na dortu, a tak vznikl Chanson d'amour, který je na CD ve třech verzích. A nově jsme nahráli hit Zámek, který Marcela Březinová dosud nenazpívala.

Dá se předpovědět, jak bude vypadat hudební průmysl za 10 roků ?

Myslím, že se nedá předpovědět, jak bude cokoliv vypadat za 10 let. Přiznám se, že by mě mnohem víc zajímalo, jak bude za 10 let vypadat bankovní sektor.

 Matúš Kvasnička    9. října 2011                               Přeloženo z deníku Pravda.sk

 _______________________________________________________________________

 

 

 Marcela Březinová u Pokondrů na Frekvenci 1 :

 http://www.frekvence1.cz/srv/www/content/pub/cs/program/podcast/index.shtml?itemId=17639

 

vystrizek.jpg

 

 

_______________________________________________________________________

 

 

  Dnes se musíme chovat jako pravěcí lidé

 

 Hudební scénu důvěrně zná jako muzikant i jako vydavatel. Vladimír Kočandrle zakládal skupinu OK Band, která v Československu jako jedna z prvních začala hrát hudbu postavenou na syntezátorech a je nejdéle  fungujícím šéfem pobočky nadnárodní hudební firmy v Evropě.

 
 
Uměl byste si v roce 1981 představit, že jednou bude Vaše kapela vydávat výběrovku ?
 
Musím se přiznat, že si nepamatuji, co jsem si tehdy myslel. Ale teď je mnoho různých výročí, začátkem 80. let se v hudbě spustil nový směr a řada nových mladých kapel, jako například Depeche Mode, vydala silná debutová alba.
 
Většinou se kapely zakládají z různých důvodů, co byl ten Váš?
 
Abych mohl něco dělat, musím si dát nějaký úkol. Neuměl bych dělat něco jen tak. Neměl jsem nějakou touhu psát písničky od dětství, dostal jsem se do situace, kdy mi hudba přišla zajímavá a když už jsem v ní byl, musel jsem si zadat cíle, kterých chci dosáhnout a stanovit si měřítko, jak zjistit, zda se mi to podařilo. V té době byla tím měřítkem gramofonová deska. Pokud hudba nebyla fixovaná na desce, byla jen pominutelným brnkáním.
 
Vydání alba tehdy trvalo dlouho a nebylo jednoduché. Museli jste jako začínající kapela dělat hodně kompromisů ?
 
Ani ne. Měli jsme štěstí, že už v začátcích si nás všiml Ladislav Vostárek. On byl kontroverzní osoba, textař a velmi úspěšný manažer. Pracoval se skupinami Katapult, Turbo a s námi začal spolupracovat ještě dříve, než jsme si poprvé zahráli veřejně. To nám dost pomohlo, mohli jsme se zaměřit pouze na hudbu. Seznámil nás s institucemi, se Supraphonem, přivedl nás do rádia. První deska se měla objevit ještě dřív než v roce 1985, ale díky prodlení už naše hudba nezněla alternativně, ale technopopově. Přestali jsme používat živé bicí, čímž jsme se mezi prvními v Československu přiblížili kapelám typu Human League.


Jak jste se dostali k spolupráci s Karlem Svobodou ?  On byl jiná generace a dělal úplně jinou hudbu.
 
Když vyšel náš debut Disko, někde jsme se seznámili a zrovna ochladl náš vztah s Vostárkem. S Karlem jsem napsal šest písniček a v jeho studiu vzniklo celé druhé album a velká část třetího. Nevím jak na Slovensku, ale v českých rádiích se dost hrají písničky Pár slov a dost, anebo Hádej, což mě dost překvapuje, ale i uspokojuje. On si chtěl vyzkoušet dělat něco s někým mladším, aby se dostal ze zaběhnutého světa. Tehdy dělal hlavně seriály do Německa, Včelku Máju, Pinocchia a nevím co všechno ještě. My jsme byli mladí a brali to i tak, že když Láďa Vostárek se kamarádil s kapelou Puhdys, díky tomu jsme se dostali do východního Německa, že s tím Karlem by jsme mohli jít do západního (smích). To se, samozřejmě, nestalo, ani nikdy nemohlo stát. Ale bylo super mít k dispozici jeho vlastní studio, kde se nikdo nemusel dívat na hodinky, že už je šest a přichází vrátný zamknout. On měl navíc v té době špičkovou techniku, například Emulator, který používali i Depeche Mode.
 
Když chtěly za komunistů kapely oficiálně fungovat, musely dělat různé ústupky. Co jste museli dělat vy?
 
Nikdy jsme nebyli žádní velcí revolucionáři. Nevěřím na revoluce, člověk je stále stejný, má nějaké představy, jak by mohl svět fungovat a žije v nějaké konkrétní situaci. Jde o to vědomě nedělat nic na úkor někoho jiného. S čistým svědomím můžeme říct, že to jsme nikdy nedělali, na rozdíl od jiných se naše jména neobjevovala na žádných seznamech spolupracovníků StB. Řekli jsme si: chceme vydávat desky, pokud to obnáší jít hrát jednou za dva roky na festival politické písně do Sokolova a půjdeme na Dny Prahy do Sofie, tak se nezblázníme. Chtěli jsme primárně hrát, nikdy nás nelákalo být undergroundovou kapelou. To však neznamená, že jsme chtěli být konformní kapelou.
 
Jakou hudbu jste vlastně hráli a poslouchali ?
 
Kromě neodpáratelných názvuků Eurythmics, což bylo dáno i podobností Marcely Březinové s Annie Lennox, jsou v naší hudbě i vlivy určitých fází King Crimson. Celý život jsem obdivovatelem Briana Ena. Nikdy jsem nebyl takový bluesový improvizátor, bavilo mě vymýšlet různé zvuky a plochy. To bylo osvobozující, když jsem slyšel Ena, který neuměl pořádně hrát. Virtuozita je svým způsobem magická, ale člověk by měl být sebekritický. Ne každý může být virtuózem. Měl jsem rád i Stranglers. Skupinu založil biochemik, velmi vzdělaný, ale zároveň obscénní až vulgární. Takže jejich texty jsou napůl hrozně sprosté, ale potom v nich najdete vědecká i politická témata a zároveň to trochu vypadá jako v nějakém šantáně. Tato postmoderní estetika mi byla vždy blízká.
 
Po listopadu ’89 mnozí hudebníci začali zakládat hudební vydavatelství – například Kocáb, Kratochvíl i vy.  Proč ?
 
Nemohu posoudit ostatní, já jsem se věnoval jen hudbě, nedělal jsem nic jiného. Znal jsem dobře hudební scénu, seděl jsem i v nějakých soutěžích jako porotce, tak jsme si po roce 1989 řekli, že to zkusíme. Začalo se to dařit, když jsme objevili několik lidí. Například Daniela Landu a Kabát, Tři sestry. Kabátům jsme vymysleli, že budou sedět na traktorech. Jejich hit Pohoda zesumarizoval tu jejich image vychytralých vesničanů. To jsou věci, které dodnes trvají, což mě uspokojuje.
 
Je to dnes stále zajímavý byznys nebo už spíše jen setrvačnost ?
 
Je to stále zajímavé. Akorát hudba se šíří jinými, komplikovanějšími způsoby. Firmu jsme prodali ve správném čase, stali jsme se součástí velké nadnárodní společnosti EMI. Dnes máme stále dobré výsledky a já jsem nejdéle fungující ředitel její pobočky v Evropě.
 
Je kromě skupiny Lunetic ještě někdo, koho jste odmítli vydávat ?
 
Chinaski. Ale to je v tomto odvětví úplně běžná věc – demo Kryštofů zase nevzal Universal. Ono upřímně řečeno, první nahrávky i mnohých později slavných umělců bývají často dost hloupé.
 
Ještě stále za Vámi chodí mladé kapely s demosnímky, nebo už se radši zkouší prosadit přes internet ?
 
Dnes je uspěchaná doba, je neuvěřitelná nadprodukce hudby a nikdo nemá na nic pořádně čas. Všude je hodně povrchnosti.
 
Jak vlastně funguje pobočka nadnárodní firmy ?
 
Tak například teď řídíme i Maďarsko, kde nám říkali, že z Londýna musí mít schválený i futrál na počítač, tak nevím, jak je to s naší nezávislostí (smích). Kdysi měly firmy mnohem víc peněz, v Anglii se pořádala velká nákladná setkání. Snažili se přilákat či motivovat zaměstnance, aby neodešli ke konkurenci. Dnes je peněz i času méně, takže se většinou dělají nějaké konferenční telefonické hovory, kde hovoří 40 lidí přes sebe a nikdo neví pořádně, kdo co řekl. Na druhé straně moje sestra byla při tom, když velká těžební firma vstupovala na burzu a říkala, že to bylo řízené ve stejném komunikačním zmatku. Je to spíše celkový obraz dnešní doby. Dostávám 80 mailů denně, technika nás začíná zahlcovat množstvím poměrně zbytečných informací.
 
Můžete si tedy dělat, co chcete, nebo se musíte držet nějaké globální strategie ?
 
Když má jakákoliv firma celosvětovou prioritu, nemá čas zabývat se lokálními specifiky. Takže občas některé věci působí, jakoby neměly smysl. Je dobré, když alespoň sem - tam některé věci smysl dávají (smích). Žádná nadnárodní firma dnes nemůže mít jednu centrální strategii, všechny musí dělat všechno a vydávat něco, co ji bude živit. Kromě vydávání se běžně věnujeme distribuci třetích stran. Dělat si co chtějí, si mohou dovolit jen malé nezávislé značky, které často zkrachují nebo je koupí nadnárodní firma. Dnes se vydavatelství dají řídit pouze kombinací intuice a sedláckého rozumu. Jinak to nejde. Nejsou žádné poučky, člověk se musí stále pozorně rozhlížet okolo sebe, co se děje. Jako když jdete lesem a musíte neustále dávat pozor, odkud něco vyskočí, kde co padá. To jsou přirozené reakce, přesně takto se choval pravěký člověk.
 
Malá vydavatelství často vedou hudebníci, kteří vydávají i sami sebe. Ve velkých firmách to však není běžné. Jaký je to pocit ?
 
Řekl jsem zaměstnancům, ať do této desky investují přesně tolik peněz, kolik se jí může prodat. Jsem rád, že vyšla, ale z komerčního hlediska se k ní chovám stejně jako k jakékoliv jiné. Tedy vlastně není to úplně tak – koupil jsem si sto kusů, aby je mohl rozdávat známým (smích).

Přeloženo ze slovenštiny

 

 ___________________________________________________________________________

 

 - OK Band na ÓČKU v pořadu Face2Face :

http://ocko.stream.cz/face2face/618987-face2face-ok-band

                                      

___________________________________________________________________________

 

 - Rozhovor s kapelou na ČT 1 :

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10274470705-dobre-rano-s-jednickou/311292320120096/video/

 

285708-top_foto1-xbkc8.jpg

___________________________________________________________________________

  

- Hostem na rádiu Impuls byla Marcela Březinová a  Vladimír Kočandrle :


OK Band vydal bilanční album. Co všechno si vyzkoušel a co už nemusel?

8. září 2011  9:01
Skupina OK Band se zpěvačkou Marcelou Březinovou vyvolávala v 80. letech vášně, později se stáhla do ústraní. Její současný návrat je logicky bilanční prostřednictvím alba XXX (Best of 1981–2011), které je také zhudebněným příběhem třicetiletého OK Bandu.
Obal bilančního alba OK Bandu | foto: EMI

Kapela si vyzkoušela snad všechno. OK Band hrál s klávesami i kytarami, skupina nahradila živého bubeníka automatem, byla nekonformní i takzvaně pro všechny. Nenáviděná i oblíbená. "Je dobré projít vším, aby se člověk poučil," říkal šéf OK Bandu Vladimír Kočandrle.

OK Bandu se to podařilo. Od šerosvitných, znamenitých skladeb Žižkovská zeď nebo Smutný cirkus se začínající kapela přesmykla do jiné sféry.

Bowieho chameleonství

První album Disco bylo elektropopové, jištěné skladatelem Karlem Svobodou i hitem UFO nad rybníkem. Původní klubové publikum zahořklo vůči pragmatickému OK Bandu, který si našel své místo na scéně za cenu kompromisů, obhajovaných i v tehdejším tisku. Kapela měla komerční úspěch, i když své jméno našla občas napsané na zdi s nelichotivými přízvisky. Náklady raných alb OK Bandu v 80. letech přesahovaly sto tisíc kusů.

Ovšem pokud se kapela ponoří příliš do popu a praktik showbyznysu, může se její hudba rozředit až k fádnosti. OK Band to věděl a na dalších deskách se poučeně vracel k obsažnějším skladbám. Oblíbil si chameleonství, jež Kočandrle obdivoval třeba u Davida Bowieho. Na třetí desce Stala se nějaká chyba zazněly i názvuky heavy metalu. A skladbou Fata Morgana se kapela rozloučila s výjimečnou zpěvačkou Marcelou Březinovou, jež se chtěla od roku 1987 prosadit sólově a za kterou pak skupina nenašla rovnocennou náhradu.

S osmdesátými léty se OK Band rozžehnal příznačným albem Slavnost na zámku, jež přineslo dekadentní skladbu Zámek, přetočenou letos v nové verzi pro kompilaci XXX. Jedinečným Zámkem pak skončila předrevoluční éra OK Bandu, jehož šéf se vrhl v 90. letech na podnikání jako spoluzakladatel gramofonové firmy Monitor. Společnost, nyní součást konglomerátu EMI, vede Vladimír Kočandrle dodnes. 

Soudržné osmdesátky

Projekt OK Bandu šéf EMI neopustil ani po několikaleté odmlce. Koncem 90. let se k OK Bandu vrátila Marcela Březinová a kapela se připomněla hitem Snad za to může láska, následovaným deskami Ornament osudu či Za škvírou. Etapa odmlk a návratů OK Bandu pokračuje letošní písní Chanson D’Amour, jež rámuje bilanční titul.

Avšak co si člověk vezme z roztodivné třicetileté existence OK Bandu? Nejspíš ho zaujmou stylově soudržné písně z 80. let i aktuální Chanson D’Amour, který zdařile hromadí napětí mezi expresivním zpěvem a chladně tepajícími rytmy. Posluchač si také potvrdí, že opravdu všechno si kapela vyzkoušet nemusela.

 

Zdroj: http://kultura.idnes.cz/ok-band-vydal-bilancni-album-co-vsechno-si-vyzkousel-a-co-uz-nemusel-1pp-/hudba.aspx?c=A110907_180727_hudba_jaz


OK Band vydal bilanční album. Co všechno si vyzkoušel a co už nemusel?

8. září 2011  9:01
Skupina OK Band se zpěvačkou Marcelou Březinovou vyvolávala v 80. letech vášně, později se stáhla do ústraní. Její současný návrat je logicky bilanční prostřednictvím alba XXX (Best of 1981–2011), které je také zhudebněným příběhem třicetiletého OK Bandu.

Zdroj: http://kultura.idnes.cz/ok-band-vydal-bilancni-album-co-vsechno-si-vyzkousel-a-co-uz-nemusel-1pp-/hudba.aspx?c=A110907_180727_hudba_jaz

 http://www.impuls.cz/clanek/zpevacka-marcela-brezinova-dotocila-nove-cd/230505

 http://www.impuls.cz/clanek/audio-ok-band-vydava-novou-desku/231294

 

___________________________________________________________________________

   

Vladimír Kočandrle: Ničeho nelituji !
 

Vladimír Kočandrle – nebudu tajit, že ho vnímám na dvou frontách a na obou velmi pozitivně, ba přímo až obdivně. Je skvělý hudebník, ale taky jedinečný šéf hudebního vydavatelství EMI Monitor, v jehož katalogu trůní většina českých i slovenských umělců, ale například i světové legendy jako Pink Floyd, či Robbie Williams. I tento rozhovor jsme vedli v obou těchto rovinách...

Začněme tedy oslavující kapelou OK Band. Přirovnání, že jste český Dave Stewart a Vaše kolegyně Marcela Březinová zase českou Annie Lennox vám lichotí, nebo překáží ?
Marcela má asi opravdu nejblíže k Annie Lennox, i když nezapře ani vlivy Alison Moyet. Dave Stewart je skvělý, Ale já jsem se cítil víc v závěsu jiných – trochu Hugha Cornwella, trochu Briana Eno a určite množstva osobností britského techno – popu a nového romantismu 80. let – od Paula Humphriese například, až po Vince Clarka.

OK Band nebyl nikdy ten klasický pop, který se v osmdesátých letech vyráběl jako na běžícím páse. Viditelně a hlavně poslouchatelností jste se lišili od všech Štaidlů a Janečků. Bylo těžké prosadit svůj styl v době, kdy se věci vymykající se běžnému trendu moc nenosily?
Měli jsme to velké štěstí, že nám od začátku stál po boku jako poradce zkušený manažer a textař Láďa Vostárek, který spolupracoval například též s Katapultem, nebo s Turbem. My jsme se v hudbě snažili vypořádat se svými vlastními nápady a velkými vzory a Láďa nám to pomáhal prosadit v tehdejších institucích pop music.

Pokud se nepletu, studoval jste teologii. Odrazilo se to ve Vaší tvorbě ? Teologii jsem studoval až nyní, v posledních letech. Původně jsem absolvoval na filozofické fakultě českou literaturu. Studium teologie mi dalo řadu nových úhlů pohledu a určitě se to odrazilo v mých nových textech z poslední doby. O mnoho víc si ale uvědomuji vliv let praktikovaní zenové meditace.

Dovolte ještě jednu – dvě otázku na toto téma, než se vrátím k OK Bandu. Jak vnímáte dnešní postavení církví ? Jste věřící ?
Pojem „věřící“ není pro budhismus a hlavně pro jeho zenovou větev úplně relevantní. Je to určitá cesta, druh vnitřní praxe opouštění předmětů. A já vlastně nejsem ani úplný budhista. Je pro mne důležitá meditace. Mně osobně církve neoslovují, ale chápu, že pro jiné lidi může být tento druh společenství podstatný. Konec konců i společná meditace vykazuje určitou odlišnou kvalitu a vyšší intenzitu, než „usebraná“ kontenplace o samotě.

K jakému náboženství v současnosti inklinujete ? Někde jsem zachytil, že se zajímáte o budhismus. Čím vás přesvědčil, co v něm preferujete víc, než u křesťanství ?
Zenový buddhismus má principem osvobození a sjednocení velmi blízko k některým konteplativním směrům v křesťanství – katolickém, i pravoslavném. Mnoho osobností napříč dějinami křesťanství je pro mne osobně velmi důležitých - Pseudo Dionýsios, Mistr Eckhart, Jakub Böhme...

Vraťme se k OK Bandu. Prvý singl jste vydali v roce 1982 - Žižkovskou zeď. Dokonce k němu existuje dobový videoklip. Bylo těžké v té době dostat smlouvu od jediného vydavatele a ještě i peníze na klip ?
Do Supraphonu nás přivedl Láďa Vostárek. Skvělý videoklip Viktora Polesného natočila Československá televize, ale obratem ho zakázala, takže se potom roky nevysílal. K té samé písničce naštěstí vznikl za několik měsíců další klip pro relaci Videodisko a tak se nakonec hrál aspoň ten.

 Hned s prvními singly přišly první úspěchy. Osobně si vzpomínám na rok 1984, přišla skladba Už mi nevolej a i když mi bylo 10 let, dodnes si pamatuji, jak mě fascinoval zpěv M. Březinové a spojení popu a houslí. Ta písnička se pro mne stala při vnímaní OK Bandu jakousi zlomovou. Můžete to říct i z vašeho pohledu, bol to hit, který vás postavil do první ligy, přinesl nějaké výhody, nebo spíš naopak ?
Už mi nevolej je zvláštní, křehká písnička. Nahráli jsme ji dohromady třikrát, ta ze singlu z roku 1984 je už vlastně druhá verze. Tehdy byla velmi úspěšná. Stále se k ní vracíme. Už na tom je vidět, že patří mezi skladby pro OK Band fatální.

Při OK Bandu jste stihl i dva další projekty. S formací Mýdlo, oproti tomu, že se dožila „jen“ dvou singlů jste vyprodukovali skvělou věc Da Da Da, s formací Stratos jste vydali jeden singl, ale opět specifický. V písničce Rozhovor s mimozemšťanem zaznělo šest jazyků, pokud se nepletu. Proč jste měl potřebu při úspěšném OK Bandu rozbíhat ještě další projekty?
V té době to mimochodem též nebyl běžný standard. Jen pro upřesnění u Stratosu – šest jazyků zaznělo v písničce Mezihvězdná láska. Mýdlo i Stratos byli také vedlejší produkty OK Bandu. I ty jsme dělali s Láďou Vostárkem. Chtěli jsme občas udělat nějakou, trochu jiným způsobem „ztřeštěnou“ věc, než OK Band. Kosmické disko, vlivy Neue Deutsche Welle, všelijaké podivnosti...

Napadá mě, že Vás téma mimozemské civilizace fascinuje. Po Rozhovoru s mimozemšťanem jste s OK Bandem nahráli veselý popěvek UFO nad rybníkem. Věříte, že ve vesmíru nejsme jen my, pozemšťané ?
UFO je textově spíše parafrází na lidovku. Mladé děvče večer u rybníku, zpovídající se holoubkovi, zde však létajícímu talíři. V textech pracuji často s obrazy, bez toho, aby jsem se nějak zamýšlel nad jejich faktickou relevancí. Sci-fi? Jiné formy života, jako na naší planetě si upřímně nedokážu představit. Z této oblasti mě v poslední době nejvíc zasáhla hláška hlavní hrdinky posledního filmu Von Tiera  Melancholia: Life On Earth Is Evil.

V 80. letech jste s OK Bandem spolupracovali i s jedinečným Karlem Svobodou. Po revoluci jste nějaké jeho nahrávky vydal ve svém vydavatelství, takže ta spolupráce pokračovala. Zaskočila Vás jeho sebevražda? Protože přiznám se, že mě z toho mrazí i po těch téměř pěti letech. Nepozoroval jste někdy nějaké indicie, že by to mohlo zajít až tak daleko ?
Začátkem roku 1986 jsme se umělecky rozešli s Láďou Vostárkem a další dva roky jsme spolupracovali s Karlem Svobodou. Karel Svoboda bol absolutně jedinečný hudební talent. Měl nepřekonatelný smysl pro melodii. Některé písničky, které jsme spolu napsali, především Pár slov a dost a Hádej, považuji za mimořádně povedené i po 25 letech od jejich vzniku. Naše další setkání s Karlem bylo při produkci fenomenálního muzikálu Dracula, u jehož zrodu nakladatelství EMI  mělo čest stát. Karel bol vřelý člověk, ale zároveň nesmírně komplikovaná osobnost. Byl stále tak trochu napůl na útěku.

OK Band bol aktivní v podstatě ještě do revoluce a strašně se mi líbilo, že jste v podstatě nikdy nenasedli do té pomyslné loďky popu 80 let, ale vždy jste byli sví. Proč po albu Slavnost na zámku, který vyšel v roce 1989 přišla až jedenáctiletá přestávka?
Už někdy od roku 1987 byla kapela v krizi. Za těch pár let jsme toho měli za sebou dost – tři alba, mnoho singlů, koncertů. Byli jsme vyčerpaní. Nejdříve jsme se s Marcelou rozešli jako partneři, koncem roku 1987 i umělecky. A naproti tomu se i po jejím odchodu odehrálo pár zajímavých věcí. V první řadě vznikla v roce 1988 písnička Zámek. Nyní jsme ji shodou okolností na album XXX natočili znovu, tentokrát s Marcelou pod názvem Zámek 2011. Letopočet 1989 potom všechno změnil, v následujícím roce vznikl Monitor a já jsem se pár let věnoval hlavně budování firmy.

Album Ornament osudu v roku 2000 však kromě triumfálního návratu OK Bandu přinesl i skvělý hit Snad za to může láska, který vás opět katapultoval velmi vysoko. Celé album bylo zároveň důkazem toho, že jste se posunuli vpřed po linii tehdejších trendů a opět jste zněli originálně a nadčasově. Nelitovali jste, že ta přestávka trvala jedenáct roků ?
Lítost je taková nešťastná emoce. Působí jako jed, který člověk podává sám sobě. Je lepší si říct, že právě proto asi trvala ta přestávka tak dlouho, že to tak mělo být. Lepší je se radovat, že Snad za to může láska je i dnes vnímaná jako hit. Teda téměř evergreen.

Tento rok teda oslavuje OK Band 30 let a na výběru svých největších hitů přinášíte i novinku Chanson d´amour, dokonce v třech verzích. S nadšením musím konstatovat, že je to opět skladba, která je originální a nadčasová a posluchač si ji musí zamilovat na první poslech. Opět jste bez problémů přišli s velmi silnou věcí. Když  píšete nový song, jako například tento, máte od začátku tušení, že by to mohl byt hit ?
Nevím. Důležitý je pro mně pocit, když mě nějaké téma pohltí tak, že se v jeho symbolickém teritoriu přestanu pohybovat rozumem. Původně jsme chtěli na album XXX dát jen jednu novinku. Když jsme dokončili Tak mě chyť! líbilo se nám to, ale najednou mě přepadl pocit, že to chce ještě něco navíc. A v té chvíli se mi začala vrtat hlavou ta zvláštní směs kybernetického a zároveň tak trochu „omšelého“ základu s melancholickými houslemi. Chanson d´amour.

Jak je možné, že dnes má už i osvědčený zpěvák problém přijít s novým, opravdu dobrým hitem ? Písničky z 80 let jsou šlágry, lidi si kupují alba, na kterých vycházejí, ale současné songy mají problém být tak úspěšné. Čím to podle Vás je ?
Nevím. Dnešek mi připadá celý takový uspěchaný a plytký. Vše se opakuje, drobí, jen se okolo toho dělá větší „tyátr“. Možná je ten pocit jen příznakem príznakom mého stárnutí.

Vy jste však stál u vzniku mnohých úspěšných projektů. Vaše jméno je spojeno s písničkami Daniela Hůlky, Ilony Csákové, či Ivety Bartošové. Ilona Csáková ve Vašem vydavatelství vydala bezpochyby svoje komerčně nejúspěšnější alba, na které jste jí napsal mnoho chytlavých textů. Byl to Váš nápad, aby se stala zpěvačkou cover verzí, což z ní v podstatě na určitou dobu udělalo královnu českého popu?
Ilona nazpívala některé vydařené covery už před spoluprací se mnou a s EMI. Myslím,že jsme jen společně vybrali ty správné a dali jsme jim ten pravý tvar. A napsali společně i nějaké ty původní písničky. Ilona má i dnes nádherný silný hlas a v roku 1998 vypadala ještě k tomu jako mladá Claudia Cardinale, nebo dokonce i lépe. Takový dar by bylo špatné nezúročit. Bylo to nezapomenutelné období.

S Monitorem měla smlouvu podepsanou i Iveta Bartošová. Za Vaší vydatné pomoci dokonce vzniklo album Ve jménu lásky, které podle mně zhasínající princeznu českého popu katapultoval zpět mezi nejžádanější zpěvačky. To album myslím vyšlo ve třech verzích, tak bylo úspěšné. Naproti tomu jste jí však po čase exkluzivní smlouvu vypověděli. Co se z Vašeho pohledu děje s Ivetou Bartošovou?
To byla další magická zkušenost. Album Ve jménu lásky se stalo jedním z největších comebacků v historii naší pop music a bylo motorem Ivetiny kariéry po mnoho dalších let. I některá z následujících Ivetiných alb byla tak trochu díky jeho dědictví velmi úspěšná. Jejímu osobnímu a profesionálnímu vývoji v posledních letech nerozumím. Smlouvu s ní jsme ale jednostranně nevypověděli. Jednoduše vypršela a další jsme už neuzavřeli.

Má podle Vás ještě šanci být úspěšnou zpěvačkou, nebo ne ?
Nedokážu si to jaksi představit, ale v šoubyznysu je možné cokoli. Každopádně bych jí to přál, protože pop music je celý její život. Nic jiného neumí.

Umíte si představit, že byste v Monitoru s Ivetou opět podepsali smlouvu ?
Kdyby si konečně udělala pořádek v hlavě, věnovala se jen tomu, čemu rozumí, sestavila si skutečně kvalitní tým a s tím vydržela a nechala ho v klidu pracovat, delší dobu by pravidelně vystupovala a měla úspěch, proč  ne... Je to stále Iveta – princezna. Jenže v tom všem je celkem hodně „kdyby“.

V roku 1991 jste mezi prvními projekty Vašeho vydavatelství vydali i singl Requiem pro panenku Lucie Bílé. Podle mnohých to byl na tu dobu dost odvážný krok, protože královna „neposlušných tenisek“ neměla v té době kdovíjakou pověst. I Bídníci, kteří podle mne byli v jejím profesionálním životě dost zlomoví, přišli až rok na to. Pro mně je Requiem pro panenku v Luciinom podaní českým songem všech dob. Tehdy se to ale asi nedalo předpokládat. Byl to velký risk jít do byznysu s Lucií Bílou?
Měla zvláštní pověst, ale absolutně bezkonkurenční hlas. A jedinečné osobné kouzlo. Věřili jsme jejímu talentu a instinktu Ondřeje Soukupa.

Potom přišlo album Missariel a po 20 letech spolupráce jste tento rok na jaře Bílé předal kříšťálovou desku za milion prodaných nosičů. Z Bílé je zřejmě nejúspěšnější česká zpěvačka nové doby. Kdy sa vám líbila víc ? Křičící a s náramky na rukou, nebo nyní, když je z ní vážená dáma, která méně křičí, ale zpívá stejně famózně ?
Lucie si umí vypořádat s jakoukoliv úlohou. Nakonec z každé vyjde stejně. Jako jasný vítěz.

Lucka měla s Monitorem exkluzivní smlouvu. Naproti tomu loni vydala úspěšné vánoční album v konkurenčním Supraphonu, teď tam vychází album s písničkami z muzikálu Popelka, na kterém opět zpívá. Jak to dnes funguje? Kdysi se u takových exkluzivních smluv bazírovalo na tom, aby interpret radši ani nenahrával duet s někým v jiném vydavatelství. Nyní u konkurence vyšla celá deska...
To jsou složité otázky vztahů a smluv. Celá situace je produktem křivolakého vývoje několika roků, který není možné popsat několika slovy. V dnešní době obecně mají ty největší hvězdy velkou volnost. My s Luckou v tuto chvíli pracujeme už na druhém dílu Duetů na Bílo a na dalších projektech. Člověk se musí naučit akceptovat skutečnost takovou, jaká je a uspět v ní. Nežijeme v ideálním světě a občas musíme i něco překousnout. Pocit křivdy je jen subjektivní, klamavý produkt mysli a jako takovému se mu musíme odnaučit.

 

 V portfoliu máte teď už dvě zpěvačky, které by podle mne měly šanci uspět i „venku“. Proto se Vás musím zeptat na Váš názor, proč nikdo z našich komerčních zpěváků ještě venku neprorazil ? Existuje podle Vás šance, že by například Lucie Bílá byla světovou hvězdou? Z mého pohledu má k tomu předpoklady. Nebo se pletu ?

Prosazení se na mezinárodním poli je daleko složitější věc. Vyžaduje to obrovské prostředky. Skutečný globální byznys se dělá jen  v USA a ve Velké Británii a tam většinou na cizince ze střední Evropy hledí bez ohledu na jejich talent jaksi s přehlížením. Je to předsudek, ale celý svět je řízený podobnými předsudky. Rozhodně lepší šanci na prosazení mají umělci menšinových žánrů. Tam nejde o takové peníze...

Jak funguje spolupráce Monitor vs. EMI. Samozřejmě, vy vydáváte zahraniční tituly jejich značky. Uměli byste ale například prosadit i opačnou cestu, že by oni vydali něco našeho na zahraniční trh?
V devadesátých letech byly celkem dobré šance sem tam něco vylicenzovat na bohaté a přitom evropské exotice bez rozdílu otevřené východoasijské trhy. Ta doba je ale nenávratně pryč. V zahraničí je šance prosadit se spíše s drobnými unikáty. V tuto chvíli se o něco takového snažíme s kolekcí speciálních klavírních skladeb Bohuslava Martinů, doprovázenou jeho vlastními grafikami, nikdy dříve nepublikovaného materiálu.

Pod značkou Monitor vydává většina českých a slovenských zpěváků. Tento podzim vám k osvědčeným značkám jako Lucie Bílá, či Tři sestry přibyli Dara Rolins, či Petr Kotvald. Dost široký žánrový záběr. Monitor zastřešuje i podstatnou část domácích hiphopových projektů. Co rozhoduje o tom, že s tím – kterým interpretem podepíšete, či nepodepíšete smlouvu?
Musím upřesnit – s Darou máme jen dohodu o distribuci a promo spolupráci. O volbě interpretů u nás rozhoduje zdravý sedlácký rozum a intuice, zhruba v poměru 1:1.

Je mezi domácími interprety někdo, s kým jste odmítli podepsat smlouvu a dnes toho litujete? A naopak, litujete s odstupem času některé z podepsaných smluv?
Snažím se ničeho nelitovat. Podobnými otázkami se příliš nezabývám.

Nevím přesně v kterém to bylo roce, ale na spojení Monitoru s mezinárodním koncernem EMI si pamatuji. Do katalogu vám rázem přibyli Pink Floyd, Moby, tehdy i Queen, či Robbie Williams. Museli jste se hodně snažit a přesvědčovat EMI, aby se spojilo právě s Vámi? Bylo to velké zadostiučinění pro českého podnikatele a hudebníka v jedné osobě ?
Proběhlo to celé tak rychle, že ani nebyl čas o tom příliš přemýšlet. Na jaře 1992 si s námi, tak jako s ostatními domácími firmami dohodl schůzku Tony Salter z EMI. Párkrát s námi zašel na pivo a byla ruka v rukávě. Tehdy nad námi muselo lítat celé hejno andělů. A vlastně nejen tehdy...

Dnes jednoznačně převládá názor, že hudební průmysl stagnuje, nebo spíše padá dolů ?  Je to z Vašeho pohledu opravdu tak? Je propad na trhu s hudbou opravdu tak citelný?
Šíření hudby celkově roste, ale posluchači jsou stále vybíravější v tom, jakým způsobem chtějí hudbu získat. A moderní technologie jim často umožňují ji jednoduše krást. Zlatá doba pokojně rostoucích prodajů CD je pryč. Je nutné se bránit a zároveň hledat stále nové způsoby, jak vyjít posluchačům vstříc a tak v džungli 21. století přežít.

Jaký je rozdíl mezi českým a slovenským hudebním trhem. Když samozřejmě nepočítám s tím, že český trh je o polovinu větší, než ten náš ?
Kromě rozdílu ve velikosti je to v podstatě stejné. Žijeme v uniformované době. Dosud myslím stále platí to, že Češi jsou o trochu víc rockovější, zatímco Slováci zase proti nim mají blízko k R´n´B.

 V jakých nákladech dnes vychází alba ?
To bylo, je a bude velmi různé. Loni vyšli v Čechách tři alba s prodejem okolo 50 tisíc CD a víc. Samozřejmě, na čele s Kabátem. Rytmusův Král je někde okolo 25 tisíc CD. Na druhé straně je nutné říct, že dnes už je i náklad 5 tisíc CD považovaný za velmi slušný úspěch.

Myslíte si, že přicházíme k momentu, kdy se hudba bude distribuovat jen přes internet?
Přiznám se, že pro mě, jako pro sběratele je představa, že si nevložím CD do poličky šokující... Věřím, že CD v dohledné době ještě hned tak nezmizí. Pro mnoho lidí je přece jen hmotný předmět nositelem hodnoty. I já mezi ně patřím.

Připadá mi trochu ironické, že v době, kdy se polemizuje nad tím, zda budou vycházet CD, vracejí se na trh klasické LP desky, které na začátku devadesátých let zmizely. Je to podle Vás jen recese, vychází pár kusů pro sběratele, nebo se to stane běžným artiklem na hudebním trhu, který dokonce vytlačí pryč CD alba?
LP objektivně lépe hrají, mají krásné, velké obaly a jako menšinové, sběratelské předměty jsou dnes zpátky ve hře, jako něco kultovního. A v této poloze myslím, že zůstanou.

Jakou hudbu a na jakých nosičích nejraději posloucháte Vy?
Všelicos. Doma dost baroka, sborovou duchovní hudbu, ambient. V autě téměř výhradně rock a pop. Jsem ctitelem různých proudů – Laibach, the Cure, Stranglers, celého britského techno-popu a novoromantiků 80. let a samozřejmě neopakovatelného humoru švýcarských Yello.

Na jakém koncertě jste bol naposledy?
Před pár dny jsem v nejslavnější diskotéce Ibizy, v klubu Pacha, strávil čtvrteční noc s Davidom Guettou. Byl to „nářez“, skoro jsem ohluchl. Teď se chystám na jiného Francouze (vlastně je to frankofonní Švýcar) – Erika Truffaza. Toho jsem při výčtu svých oblíbenců zapomněl uvést. Doufám že nebude hrát tak nahlas.

A ještě mně potěšte informací „z kuchyně“ Vašeho vydavatelství, na co se můžeme těšit tento podzim? Nějaké velké překvapení, o kterém se dozvíme jako první, věřím tomu, že po relativně klidném jaru, klasicky okurkovém létě a mimo silných reedicí (Pink Floyd), výběrovek a vánočních alb vyjde ještě něco bombastického...
Nový Coldplay je totální bomba – kam se hrabe Al Kajda s Talibanem. Solidně explodovat by mohli i noví Evanescence. A samozřejmě Rytmus. Ten zpravidla smete z povrchu úplně všechno.

 © Server.sk , 04.10.2011 by pb                       přeloženo ze slovenštiny

 

 

 

71.jpg

 

 

________________________________________________________________________________________________________

 

- Povedený rozhovor v pořadu Pražení v TV Metropol :

   http://www.metropol.cz/porady/prazeni/prazeni-95-dil/

 

_______________________________________________________________________________

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA