Jdi na obsah Jdi na menu
 


KORG POLYSIX

ROLAND TR-606 DRUMATIX

ARP AXXE

CASIOTONE 1000 PObrazek

KORG POLY 800

MOOG ROGUE

YAMAHA DX 7

ROLAND JX3P

ROCKMAN Tom Scholz

 

 

 

606.jpg

 

file6964.jpg

 

moog-rogue.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

bez-nazvu.png

 

 

Roland Cube-20 - historický test

 
19.5.2010 | Autor: Jiří Křivka | sekce: pro muzikanty - testy
 
 

Roland Cube-20  - historický test

Roland Cube-20 - historický test

Japonská firma Roland přišla na konci 70. let s nápadem vytvořit řadu tranzistorových komb v podobě oranžového kvádru, jen o málo většího než vestavěný reproduktor. Design řady Cube se později rozšířil o další barvy a kromě kytarových aparátů se objevily i verze basové nebo klávesové.

Kostky jsou vrženy
Prvním kombem řady Cube byl typ Cube-40 s výkonem 40 W. Na trhu se objevil v roce 1978. O rok později přišly typy Cube-60 a nejmenší Cube-20, který je předmětem tohoto testu. Nejvýkonnější kostka, stowattová Cube-100, spatřila světlo světa v roce 1982. Chorusem vybavené modely Cube-40CH a 60CH se objevily v roce 1983. Za rok je však vystřídala nová série Super Cube, rovněž s výkonem 40, 60 a 100 W. Řadu těchto komb v 80. letech obohatily i klávesové varianty, jako byla stříbrná kostka Cube-60 Keyboard se dvěma kanály, pružinovým reverbem a výškovou hornou. Z klávesové řady je to asi nejznámější model. Byla však škoda ho používat jenom na klávesy, díky čistému zvuku přes něj hrají skvěle i kytary Fender Telecaster! V současné době řada Cube prožívá svoji velkou renesanci, ale to už je docela jiný příběh.

Vzhled a rozměry
Cube-20 je nejmenším kombem ze staré řady. Jeho vnější rozměry jsou 30 x 28,7 x 17 cm, ke kostce má tedy trochu daleko. Aspoň se nosí lépe než hypotetická krychle se stejným poměrem stran. Dominantním prvkem komba je velké logo výrobce a průzvučná tkanina se vzorem čtverečků, tvořených křížícími se světlými vlákny na řídkém černém podkladě. Přední masku se stříbrným rámem drží v rozích čtyři černé vruty. Nahoře má kostka masivní transportní ucho, rovněž černé, stejně jako osm ochranných plastových rohů. Gumové nožky jsou vysoké 13 mm. Potah tvoří krásný vinyl se strukturou kůže. Barvy potahu se u různých sérií lišily. Viděl jsem oranžovou, šedivou, bílou a stříbrnou. Ovládací panel zesilovače je černý s černými plastovými knoflíky. Vzadu nad výřezem pro skládání připojeného síťového kabelu najdeme štítek s výrobním číslem. Udává typové označení, napájecí napětí 240 V a příkon ze sítě 45 W. Výrobní číslo testované kostky je 859080. Zadní deska je mimochodem docela silná a připevněná jen třemi vruty. Váhu má kostka příjemnou, pouhých 7,8 kg.

Panel zesilovače
Je umístěný vzadu a má ovládací prvky přístupné shora. Při pohledu zezadu najdeme na panelu dva vstupní jacky, označené jako Over Drive (psáno přesně takto) a Normal, dále šest knoflíků a kontrolní LED se stříbřitým reflektorem. Knoflíky s velice praktickým svislým vroubkováním mají stupnici číslovanou od nuly do deseti a nápisy Volume, Treble, Middle, Bass, Reverb a Master Vol. Na zadní části panelu najdeme jen sluchátkový konektor (Head Phones, opět perla), krásný kovový vypínač sítě a pojistkové pouzdro. Pojistka se dá vyměnit pomocí šroubováku. Všechno je jednoduché a přehledné.

Konstrukce a osazení
Uvnitř oranžové bedýnky je kromě síťové šňůry schován zesilovač, pružinový reverb a 10” reproduktor s nápadně velkým keramickým magnetem. Reproduktor vypadá opravdu masivně. Zepředu ho zdobí lesklý kovový střed, který je vidět skrz průzvučnou tkaninu. Citlivost měniče s tak silným magnetickým systémem zde vzhledem k menšímu výkonu komba hraje velice pozitivní roli. Vestavěný reverb má poměrně malý tank. Zesilovač je konstruován jako jednokanálový se dvěma vstupy, na prvním a druhém stupni pre-ampu najdeme tranzistory FET typu 2SK117-GR. Výkonový zesilovač komba je osazen párem koncových tranzistorů 2SD526. Signál pro reproduktor prochází přes rozpojovací jack sluchátkového výstupu, při zasunutí konektoru se reproduktor odpojí a hrají jen sluchátka. Podle schématu je v Cube-20 celkem dvanáct tranzistorů, osm diod, jedna LED a jeden integrovaný obvod TA7200P, který slouží jako budič reverbu. Sériovou efektovou smyčku, na rozdíl od čtyřicetiwattového modelu, malá kostka nemá, ale její dodatečná vestavba by jistě nebyla žádný problém.

Jak ta věc hraje
Největší devizou Cube-20 nejsou až tak malé rozměry komba, ale jeho zvuk, na který uživatelé v internetových hodnoceních pějí samou chválu. Přirovnávají kostku k elektronkovému aparátu, zvlášť v režimu overdrive, kdy se kombo chová, jak by od tranzistorového aparátu nikdo nečekal. S tímto postřehem mohu souhlasit. Nemyslím si však, že Cube-20 každého překvapí ohromujícím zvukem, jeho kvality asi nejvíc vyniknou při posazení do kapely. Všechno záleží na tom, čím ho nakrmíte. Nejsou tu digitální efekty a korekce znějí také celkem neutrálně. Při prvním zapojení kytary do vstupu Normal je slyšet, že Cube-20 má spíš kulatější tón, u vstupu s přebuzením se objeví pěkně špinavý crunch. S externími efekty jsem kombo nezkoušel. Vestavěný reverb je schopen sám o sobě zabarvit signál dost výrazně, možná právě proto, že má kratší délku pružin. Velkým plusem je opravdu kvalitní reproduktor. Díky němu hraje kostka pěkně nahlas. Docela tlustý tón se ozve zvláště při zapojení kytary, která má co nabídnout (bývá na ní napsáno Fender nebo Gibson). Na druhé straně, tohle kombíčko nijak nepodpoří horší nástroj. Aparát, na kterém hraje všechno stejně, je však dobrý jen pro prvotní seznámení s kytarou a pak na vyhození nebo vystavení na Aukru s poznámkou „našel jsem to doma, nezkoušeno, bez záruky“.

Závěr a citát
Kostka v barvě pomeranče má něco do sebe. Jako kompromis mezi zvukem a fyzickými rozměry se povedla na jedničku. Připadá mi sympaticky jednoduchá a tak bytelně konstruovaná, že by unesla i váhu muzikanta s nástrojem, pokud by na ní chtěl držet balanc (nezkoušeno). Kvalitní kytaru umí pěkně rozezpívat čistým a plným tónem. Hraje prostě tak dobře, jak vypadá, a tak se není čemu divit, že je předmětem obdivu každého, kdo ví, co to je tahat po klubech dvacetikilová komba. A snažit se pak rozchodit ztuhlé prsty, které by nejradši zbytek večera jen odpočívaly. Sám jsem po dobu angažmá ve skupině OK band hrál na půjčené oranžové kombo Roland Cube-60. Líbilo se mi, tak jsem si o pár let později (1985) koupil Cube-40CH v šedém vinylu s chorusem. Kostku jsem pak důkladně otestoval v Řecku na turné se zpěvákem Pavlem Liškou. Čekalo ji nejen trápení zvukem z kytary, který bylo nutno připodobnit lidovému nástroji bouzouki, ale i šílené vedro, slaný mořský vzduch a vítr, který odnášel noty. Po měsíci, během kterého najezdila tisíce kilometrů na souši i na moři, fungovala úplně normálně a nevzpomínám si, že bych řešil nějakou závadu. Rozloučím se parafrází citátu, který se stal již téměř klasikou: Staré kostky jsou hezké, staré kostky nepatří do popelnice. Staré kostky patří na pódium!
 
výrobce: Roland (Japan)
výkon: 20 W r.m.s.
reproduktory: 1 x 8“
ovladácí prvky: Volume, Treble, Middle, Bass, Reverb, Master Volume
vstupy: 2 (Overdrive, Normal)
výstupy: 1 (sluchátka)
efekty: reverb (pružinový)
rozměry: 30 x 28,7 x 17 cm váha: 7,8 kg

Kombo Roland Cube-40CH se od Cube-20 na první pohled lišilo šedým vinylem, většími rozměry a reproduktorem o průměru 12". Vestavěné efekty typu chorus a reverb měly jacky pro nožní spínač a samostaný výstup. Kombo bylo vybaveno i sériovou efektovou smyčkou a kromě výstupu na sluchátka i možností připojení externího reproboxu. Počet vstupů a ovládacích prvků byl u Cube-40CH stejný jako u Cube-20, s výjimkou dvou přepínačů pro režimy efektů. Výkon 40 W bohatě stačil na většinu klubových a barových pódií nebo do studia.
 

Psáno pro: časopis Muzikus 2009/07

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Moog The Rogue Model 342A - historický test

 
26.9.2010 | Autor: Jiří Křivka | sekce: pro muzikanty - testy
 
 

Moog The Rogue Model 342A  - historický test

Moog The Rogue Model 342A - historický test

Americká firma Moog Music přišla začátkem 80. let s monofonním syntezátorem The Rogue. Analogové „syntíky“ se v té době nacházely na výsluní a muzikanti se nechali inspirovat novými elektronickými barvami, jak dokládá vývoj stylů new wave a new romantic. Malý darebák, uváděný na trh jako nejlacinější Moog vůbec, přes všechna omezení a se svojí pouze dvouoktávovou klávesnicí dosáhl překvapivé popularity mezi špičkovými hráči a dodnes je považován za nedoceněný a unikátní nástroj.

Jeho koncepce na první pohled dává najevo, že vychází z oblíbeného modelu Prodigy. Proslýchá se, že zakladatel firmy Dr. Robert Moog na jeho vývoji neměl žádný podíl. Skutečně, ve srovnání s profesionálnějším Prodigy vypadá The Rogue laciněji, absenci dřeva a plastové bočnice doplňuje ještě externí napáječ. Tím je ve skutečnosti malé síťové trafo, umístěné v plastové krabičce. Výrobce tak ušetřil, kde se dalo, a podařilo se mu zmenšit na minimum i rozměry skříně. Klasická moogovská kolečka jsou umístěna nikoli na obvyklém samostatném panelu po levé straně, ale nahoře u ovládacích prvků. The Rogue tak působí jako nějaký studentský nástroj nebo dražší elektronická hračka. O to větším překvapením jsou krásné a šťavnaté zvuky, které z něj po krátkém seznámení dostane i méně zkušený nebo začínající hráč na klávesy.

Vzhled a ovládání

Design nástroje sází na osvědčenou kombinaci černé barvy s bílými nápisy, stereotyp narušují jen modré terčíky plastových čepiček tahových potenciometrů a červená LED dioda. Bočnice skříně jsou z plastu a s vrchním panelem jsou spojené lepením. Panel je plechový, stejně tak spodní část, která se dá docela snadno odmontovat. Uvnitř najdeme jen klávesnici, která je přišroubovaná ke spodnímu krytu, hlavní desku elektroniky a menší desku s konektory. Syntezátor opravdu není z největších, jeho rozměry jsou pouze 53 x 30,8 x 12,4 cm. Čtyři gumové nožky mají výšku 8 mm. Vrchní panel je graficky rozdělen do pěti bloků a obsahuje celkem dvacet šest ovládacích prvků. Ovládání nástroje je velice přehledné a díky zjednodušení elektrické části i velice intuitivní. Neznamená to však, že The Rogue je nějaké šidítko. Na jednotlivé funkce se hned podíváme zblízka, aby bylo vidět, o jak dobře promyšlený nástroj se jedná.  

Vrchní panel

Zcela vlevo pod logem výrobce najdeme dvě zmíněná kolečka pro ohýbání tónu a řízení modulace (Pitch a Mod). Jsou identická s kolečky na ostatních syntezátorech Moog z přelomu 70. a 80. let, vyrobená z bílého plastu, a velice příjemně se s nimi pracuje. Kolečko Pitch má aretaci ve střední poloze. Spolu s potenciometry Tune a Glide jsou součástí bloku s názvem Controllers. Pod kolečky se nalézá název nástroje. Dalším blokem je Modulation, s ovladačem Rate (rozsah 0,3 až 30 Hz) a čtyřmi přepínači Shape, Osc, Auto Trig a VCF. Shape dává na výběr ze tří vlnových průběhů, přičemž pravidelné jsou první dva (trojúhelník a obdélník). Třetí možností je náhodný schodovitý signál. Vlnové průběhy lze směrovat do napětím řízeného oscilátoru (VCO) přepínačem Osc, nebo do napětím řízeného filtru (VCF) pomocí posledního přepínače. Komu se nechce hrát, využije funkci Auto Trig. Vedle modulačního bloku se nachází blok oscilátorů (Oscillators). Je rozdělen na oblast Osc 1 a Osc 2. První obsahuje jeden přepínač. Nese označení Sync Osc 2 to Osc 1 (Off, On, Contoured) a jeho význam je nedocenitelný. Uprostřed bloku jsou dva přepínače, společné pro oba oscilátory - Octave (32’, 16’, 8’) a Waveform (vzestupná pila nebo obdélníky pro první a vzestupná pila plus úzké obdélníky pro druhý oscilátor). Oscilátor 2 má k dispozici knoflík Interval s rozsahem Unison až Octave, který překračuje s bohatou rezervou na obě strany. Kvazidvojhlasá hra tak pro The Rogue není žádný problém. Dalším je dvojblok Contour Generator a Filter. První je zjednodušeným generátorem obálky, namísto obvyklých čtyř segmentů ADSR má tahové ovladače parametrů Attack a Decay. Možnosti rozšiřuje dvojice přepínačů Sustain (Out, In) a VCA Mode (Contour, Keyed a Bypass). Blok napěťově řízeného filtru disponuje otočným potenciometrem Keyboard Track (rozsah 0-1) a třemi tahovými ovladači pro parametry Cutoff, Emphasis a Amt (Amount). Úplně posledním blokem ovládacího panelu je Mixer. Najdeme v něm potenciometr Master Volume, síťový vypínač (Power) s indikací zapnutí (On) a dole pak tři tahové potenciometry pro oba oscilátory a generátor šumu (Noise). Poslední čtvrtina stupnice Mixeru je označená tajemným slůvkem Overdrive, což znamená, že při vyjetí úrovně všech oscilátorů naplno dochází k přebuzení výstupu, i když ne tak výraznému, jako u klasického a mnohem dražšího Minimooga.

Klávesnice

Má rozsah dvě a půl oktávy (dvaatřicet kláves) od F do C. Hraje se na ni velice dobře, jak už je u vintage Moogů zvykem. Pro údržbu kontaktů stačí křížový šroubovák na velké šrouby, které najdeme na spodní straně syntezátoru. Klávesnici pak lze snadno vyjmout a vyčistit. Je to opravdu jednoduché a snadné pro každého, kdo nemá vyloženě obě ruce levé.

Zadní panel

Na zadním panelu na první pohled zaujme logo výrobce s názvem syntezátoru, vyvedeným v postupně se zvětšujícím písmu. Na horní hraně panelu pak najdeme celkem devět nastavovacích otvorů. Za nimi se nacházejí trimry pro změnu parametrů podle servisního manuálu. Zcela vlevo nahoře se nachází zdířka Power In pro napájecí mini jack (3,5 mm). Pod ní leží čtyři jacky, označené jako Audio Out, Audio In, Trig In/Out a Keyboard In/Out. První je nesymetrický audio výstup nástroje, druhý umožňuje připojit jiný zdroj signálu a zpracovávat ho pomocí VCF a VCA. Nominální úroveň je v obou případech 0 dBm. Poslední dva jacky jsou pouze pro stereo konektory a mají dvojí funkci (S-Trig a V-Gate resp. Kbd CV Out a Kbd CV In). Slouží tedy k připojení dalšího nástroje se stejným systémem. Zcela vpravo pak výrobce umístil výrobní číslo syntezátoru s informacemi o sobě a příslušných patentech. Testovaný kus má raritní číslo 6606 X.

Zvuk

The Rogue se už dávno stal součástí historie elektronické muziky. Jeho zvukový projev bývá přirovnáván k rozvinutějšímu modelu Odyssey od konkurenční firmy ARP. Dva oscilátory umožňují sice jednohlasou hru, ale s nastavením nejrůznějších konsonantních i disonantních intervalů. Lze je rovněž synchronizovat a vytvářet tak vynikající efekty typu flanger a chorus. Napětím řízený filtr má klasický moogovský charakter a je využitelný i pro externí zdroje signálu, což se skvěle uplatní ve studiu. Nezanedbatelné jsou i možnosti modulace a vytváření dramatických nehudebních zvuků, zvláště ve spojení s efektovými procesory (echo, reverb). Pokud The Rogue seženete (na eBay se ceny pohybují kolem 500-1000 USD), mám jedno upozornění na konec. Výrobce pod ovládacím panelem umístil vrstvu pěnového materiálu s překvapivou schopností transformace v drolící se černou a lepkavou hmotu, která svou konzistencí připomíná toner do laserové tiskárny. Úplná speciální očista neudržovaného syntíku je proto bezpodmínečně nutná. Se starými dobrými analogy opět brzy na shledanou!
 
typ: The Rogue 342A
výrobce: Moog Music Inc., USA
počet kláves: 32
typ syntézy: analogová subtraktivní
zvukový generátor: VCO 1 a 2, Noise
sample & hold: ano (Auto Trig)
rozsah oktáv: 32’, 16’, 8’
počet oscilátorů: 2
počet hlasů: 1
arpeggiátor: ne
audio vstup: ano
kompatibilita: S-Trig In/Out
ovládání pitch bend: ano
ovládání modulace: ano
napájení: 24 V AC, 50-60 Hz
příkon ze sítě: 6 W


Na The Rogue znějí nejlépe pronikavé sólové hlasy a energické basové linky. Sám jsem si jednu zahrál na své první oficiální studiové nahrávce v roce 1983. Byla součástí projektu Mýdlo (televizní klip k písničce Dieta si pamětníci jistě vybaví). Doklad na honorář za „jeden Moog“ mám dodnes schovaný. Vlastního Darebáka jsem si ale pořídil o mnoho let později. Moc jsem ho nepoužíval, dal jsem raději přednost modelu The Source a klasickému Micromoogu (viz Muzikus 2008/02). Testovaný kus je tedy v pořadí třetí, se kterým jsem měl možnost experimentovat. Jedinou věcí, kterou se mi u něj nepodařilo rozchodit, je funkce Release. I když ji generátor obálky přímo nenabízí, nemůžu se zbavit dojmu, že jsem ji na koncertech s OK bandem vždycky nějak nastavil.

Modelu The Rogue se podobá i jeho barevnější varianta, vyráběná firmou Moog Music pod značkou Realistic jako Concertmate MG-1. Postrádá sice kolečka, ale nabízí křížovou modulaci a deset hlasů navíc. Je tedy kombinací dvou nástrojů - monofonního a polyfonního analogového syntezátoru s nezávislým laděním. Concertmate MG-1 byl primárně určen pro domácí zábavu. Tomu odpovídají i standardní konektory RCA pro připojení k hi-fi komponentům (zesilovače, tape decky). Ačkoliv je vybaven filtrem se strmostí 24 dB na oktávu, je pro něj charakteristický spíš tenčí zvuk. Tón nástroje však může být tvořen až třemi samostatně laditelnými oscilátory najednou, takže se MG-1 v tomto ohledu blíží legendárnímu Minimoogu.

 

 

Analogový syntezátor Korg Poly-800 - historický test

 
20.8.2010 | Autor: Jiří Křivka | sekce: pro muzikanty - testy
 
 

Korg Poly-800 - historický test

Korg Poly-800 - historický test

V polovině 80. let se na trhu objevil Korg Poly-800, první plně programovatelný syntezátor s cenou pod tisíc dolarů. Kromě klávesnice o rozsahu čtyř oktáv, joysticku pro ovládání levou rukou a bateriového napájení nabízel možnost zavěšení na krk a tím i více volnosti na pódiu, podobně jako kultovní Roland SH-101 nebo vůbec první „keytar“ Moog Liberation.

Novinka se velice rychle uchytila a firma nakonec vyrobila nějakých sto tisíc kusů. Provázen pověstí něčeho, co tu ještě nebylo, se nový Korg zakrátko objevil i u nás, a to prostřednictvím PZO Tuzex. Tam jsme si nástroj mohli pořídit za bony (pro nepamětníky: paralelně existující měnu, nakupovanou na černém trhu nebo směňovanou za valuty, vydělané v zahraničí). Protože patřím k těm šťastlivcům, kteří si krabici s Poly-800 odnášeli z pražské prodejny, kde visel obrovský reklamní plakát s Chuckem Leavellem, mám k nástroji dodnes vřelý vztah. V zájmu objektivity však musím přiznat, že nebýt mé obětavé přítelkyně, které jsem představu společných hudebních aktivit tak trochu vnutil, mohl jsem si o Poly-800 nechat jen zdát. Cena okolo čtyř tisíc TK totiž odpovídala desetinásobku průměrného platu (katalogová cena byla 795 USD). Rok uvedení na trh se podle různých zdrojů liší, nejčastěji se udává 1984, kdy se objevil i zvukový modul EX-800, ale setkáme se i s datem zahájení výroby o rok dříve. Poly-800 se vyráběl do roku 1986, kdy ho nahradil podstatně vylepšený model Poly-800 II, v roce 1987 pak výroba tohoto nástroje končí. Testovaný kus je pozoruhodný obrácenou barvou kláves jako u slavných varhan Vox Continental.

Koncepce nástroje
Japonská firma Korg vybavila Poly-800 některými zcela novými vlastnostmi, jako jsou rozšířené šestisegmentové generátory obálky. Přestože vypadá velmi futuristicky, je to poctivý analogový subtraktivní syntezátor s programovatelnými parametry. Má osm digitálně řízených oscilátorů (DCO), které mohou pracovat v duálním režimu a klasický napětím řízený filtr (VCF), společný pro všechny hlasy (pseudopolyfonie - takto řešené nástroje se označují termínem paraphonic). Nechybí mu ani generátor šumu, LFO, chorus se stereo výstupem a polyfonní MIDI sekvencer s kapacitou 256 kroků. MIDI vybavení má nástroj velmi skromné, na výběr jsou pouze tři parametry, ale přesto se dá použít jako řídicí klávesnice. Data se dají zálohovat na kazetový magnetofon v podobě audio souborů, SysEx funkce Poly-800 nemá. Programování se děje podobně jako u digitální Yamahy DX-7, tedy postupně po jednotlivých parametrech. Nejzajímavější je z hlediska pódiového využití nízká hmotnost syntezátoru a možnost napájení jak z originálního adaptéru, tak z baterií. Adaptér Condor z příslušenství nástroje má nadstandardní délku přívodního kabelu. Zvláštností je, že ve stejné době jako Korg přišla s téměř identicky řešeným nástrojem DK-70 italská firma SIEL.

Vzhled a ovládání
Plastová skříň v barvě šedé metalízy je doplněná atraktivními barevnými prvky, mezi kterými vyniká tabulka parametrů, zabírající pravou polovinu ovládacího panelu. U testovaného nástroje jí značně konkuruje reverzní klávesnice v černé barvě a opticky až nepatřičně působícími bílými klapkami. Počet kláves je čtyřicet devět a čtyři oktávy pokrývají bez možnosti okamžité transpozice, pokud nepočítáme joystick. Ten se nachází zcela vlevo. Tlakem od sebe se přidává modulace DCO, k sobě naopak modulace VCF, doleva funguje ohýbání tónu (pitch bend) směrem dolů a doprava směrem nahoru. Aktivní jsou samozřejmě i příslušné mezipolohy. Na vyvýšeném panelu vedle najdeme dvojici nejdůležitějších ovládacích prvků, a tou je posuvný potenciometr Tune pro rychlé doladění a otočný Volume s velkým plochým knoflíkem, který má zároveň funkci vypínače (Power Off). Knoflík má stupnici číslovanou do deseti. Jelikož nástroj nemá rychlostně ani tlakově citlivou klávesnici, ruční ovládání Volume částečně nahrazuje absenci dynamiky. Z toho důvodu je u často používaných osmistovek prodřený krycí lak v okolí (což nevypadá hezky a zachovalé kusy jsou vzácností). Dva další tahové potenciometry regulují rozsah ohýbání (Bend) a rychlost sekvenceru (Speed), který má ještě dvě tlačítka Step a Start/Stop. Trojice tlačítek vedle (Key Assign) přepínají režim klávesnice (Poly, Chord Memory a Hold). „Modrý“ blok s nápisem Programmer má celkem třináct tlačítek, ta v tyrkysové barvě slouží k zadávání čísel od jedné do osmi, největší z nich má funkci Bank Hold. Čtyři z nich mají dvojitou funkci pro zálohování (Load, Save, Verify a Cancel). Malé bílé tlačítko přepíná do režimu editace (Prog/Para), dvě velká bílá tlačítka udávají změnu nahoru nebo dolů (Value Up a Down). Malé červené tlačítko Write slouží k uložení změn. Změny a zálohování nebo naopak natažení nových programů je nutné povolit přepínači na zadním panelu. Nad tlačítky je umístěno logo a panel s červenými LED, rozdělený na tři dvoumístné displeje pro zobrazení číselných hodnot a systémových hlášení. Dvoubarevné logo je složené z názvu firmy a velkého nápisu Poly-800 s krásným typem písma. Po stranách syntezátoru se nacházejí dvě rolny pro kytarový řemen.

Tabulka a zadní panel
Seznam parametrů je čtyřbarevný a k editaci nabízí celkem padesát položek ve dvou řadách. Čísla různých skupin parametrů na sebe nenavazují. První skupina (11-17) patří DCO 1, parametr 18 určuje provoz v režimu Dual nebo Whole (a zároveň poloviční nebo plný počet hlasů). V režimu Dual, indikovaném tečkou na displeji, má nástroj jen čtyřhlasou polyfonii. DCO 2 patří parametry 21-32 (poslední dva slouží k vzájemnému rozladění oscilátorů nebo k nastavení intervalu). Parametr 33 ovládá úroveň šumu (Noise). Filtr (VCF) má parametry 41-46, z nichž Cutoff (mezní kmitočet) má největší počet kroků ze všech (0-99). Parametr 48 zapíná chorus. Tři spodní bloky nesoucí označení DEG 1, DEG 2 a DEG 3 obsahují parametry digitálních generátorů obálky. Každý z nich disponuje šesti segmenty ADBSSR (Attack, Decay, Break Point, Slope, Sustain a Release). První (51-56) a druhý (61-66) řídí dynamickou obálku oscilátorů, třetí (71-76) slouží pro VCF a generátor šumu. Modulační generátor (LFO) má čtyři parametry (81-84), poslední blok patří MIDI funkcím (86-88). Lze nastavit pouze kanál, na kterém nástroj přijímá data, možnost změny programů a vnitřní nebo externí hodiny pro sekvencer. Zadní panel Poly-800 nabízí dva MIDI konektory (In a Out), užitečný jack Program Up, dva mini jacky Tape pro zálohování na pásek (From/To) s přepínáním úrovně (Low/High) a odblokováním (Enable/Disable), dva přepínače pro zápis (Write), zvlášť pro sekvencer a programy (Enable/Disable), dva jacky stereo výstupu (Output R a L/Mono), jack pro sluchátka (Phones) a konektor pro napáječ (DC 9V). Vespod má Poly-800 čtyři gumové nožky pro umístění na stůl a krytou šachtu pro šest kusů 1,5V baterií typu LR14 (doporučuje se používat alkalické baterie). Výrobní číslo zkoumaného syntezátoru je 032989.

Zvuk a praxe
Testovaný nástroj jsem dostal ve stavu, kdy byla většina zvuků nepoužitelná (většinou se jednalo o variace na téma Helicopter nebo nejrůznější pazvuky, připomínající rozladěnou tahací harmoniku). Po natažení tovární sady programů, kterou lze snadno nalézt na webu (procedura zabere necelou minutu), se nástroj pěkně rozehrál. Nejedno oko by uronilo nostalgickou slzu nad tóny, které se z Korga linuly do sluchátek. Některé programy opravdu lahodí sluchu, zejména pomalu se rozvíjející plochy a smyčce znějí na Poly-800 nádherně, stejně tak některé basy nebo zvuky syntetického vibrafonu. S pomocí kvalitního reverbu se smyčce dokážou úplně rozsvítit. Sám jsem v praxi využíval hlavně zvuk hammondek v kombinaci s funkcí Chord Memory. Stačí zadat akord pomocí tlačítka Hold a nástroj si ho zapamatuje. Paměť umožňuje rychlé výměny akordů stejného typu (například velký septakord) doslova jedním prstem, což je k nezaplacení, na oktávových skocích jsem kdysi postavil základní motiv jedné ze svých nejlepších instrumentálek. Nutno poznamenat, že oba DCO mají možnost volby pouze dvou základních vlnových průběhů (sestupná pila a obdélník), které se však dají tvarovat kombinací oktáv 16’, 8’, 4’ a 2’. Napěťově řízený filtr má nádherně teplý zvuk a výbornou rezonanci. Duální zvuky jsou opravdu tlusté, čemuž napomáhá i jemné rozladění. Vestavěný sekvencer se snadno programuje a umožňuje repetitivní hru. Analogový chorus zní ve stereu rovněž výborně. V současné době je na webu dostupná řada různých úprav Poly-800, včetně ručního ovládání filtru, takže pokud nemáte k nástroji pietní vztah, dá se ještě vylepšit. Následující verze Poly-800 II byla totiž mnohem lépe vybavená i co se týče kapacity sekvenceru, zvuky se daly ekvalizovat, prohánět přes digitální delay a pozitivních změn doznalo i MIDI (naproti tomu zvukový modul EX-800, ze kterého pochází audio ukázka, postrádal například funkci Chord Memory). Důležitá informace pro každého, kdo by si chtěl práci s osmistovkou vyzkoušet: baterie zálohují veškerá data, takže je není radno z nástroje vyndávat. Výsledkem je totiž reset všech parametrů a nutnost syntezátor znovu naprogramovat. Zavěšení Poly-800 na řemen jsem nezkoušel, ale asi to musí být celkem legrace, soudě podle výrazu pana Leavella na dnes už historickém plakátu z doby jeho působení v Rolling Stones (kdo hledá, najde na webu). S vintage nástroji Korg zase někdy na shledanou! Příště si povíme i něco o historii tokijské firmy Keio Electronic Laboratory Corporation, která se za touto značkou skrývá.
 

typ: Model PS-800 (Reverse keys)
výrobce: Korg, Japan
syntéza: analogová subtraktivní
klávesnice: 49 reverzních kláves (C-C)
rychlostní citlivost: ne
aftertouch: ne
polyfonie: 8 nebo 4 hlasy
oscilátory: 2 x DCO
LFO: 1 x trojúhelník
filtr: 1 x LPF s rezonancí
generátor obálky: 3 x ADBSSR
paměti: 64 zvuků
efekty: chorus
ovládání tónu: joystick
MIDI: ano (3 parametry)
napájení: 9 V DC (adaptér/baterie)
rozměry: 78 x 28,6 x 8,8 cm
hmotnost: 4,4 kg
Zdeněk Štěpánek (klavírista, absolvent konzervatoře Jaroslava Ježka v Praze, prodejce hudebních nástrojů)

Na Korg Poly-800 jsem zaznamenal rozdílné reakce, od obdivných až k názoru, že nestojí za nic. Myslím, že Poly-800 má určité kouzlo. Zaujalo mě, jaký zájem u kolegů hudebníků vyvolává verze s inverzní klávesnicí. Naštěstí vlastním dvoumanuálové cembalo, kde je černobílých kláves dostatek, takže mě rozdíl nechává klidným. Preferuji spíš akustické nástroje a nástroje s jasným a plným zvukem, jako má Fender piano. Proto jsem byl překvapen, jaké má takový malý syntezátor zajímavé a barevné zvuky. Klávesy nemají dynamiku, ale ta jako by u některých zvuků byla nahrazena tišším nástupem, jasným průběhem a slábnoucím závěrem tónu. Moje oblíbené zvuky jsou Resonant Sweep, Bowed Cellos, Square Wave Lead, Crescendo Brass a Lunar Flutes. Komunikace v MIDI u dvacet pět let starého nástroje mě mile překvapila. Zálohování také není problém, při náhodném vymazání paměti jsem během chvíle získal z internetu soubory s originálními zvuky, které vše obnovily. Poly-800 nás vrací do 80. let, proto bych od něj nic přehnaného neočekával a spíš si ho vychutnal jako kus historie, navíc když stále funguje a komunikuje s počítačem. Je vidět, že tvůrcům se nástroj povedl, o čemž svědčí i vracející se zájem o něj.

Jednou jsem si ověřil mechanickou odolnost svěřené osmistovky, a to když mi v polovině 80. let vypadla při vykládání nástrojů z dodávky přímo na tvrdou dlažbu Václavského náměstí. Poly-800 se jen odrazila a poskočila jako míč. Zato tepelné namáhání krytu Korga moc nesvědčilo, o čemž by mohl vyprávět majitel Jiří Holič, hráč na klávesy s nejlepším příjmením. Silná žárovka, kterou si svítil v baru na panel, vytvořila v plastu zvlnění, připomínající kráter po malém meteoritu. Přesto Poly-800 hrála vesele dál a možná hraje dodnes.
 

Psáno pro: časopis Muzikus 2009/12

 

 

 

 

 

 

 

 

Yamaha DX7 - historický test

 
21.1.2005 | Autor: Jiří Křivka | sekce: pro muzikanty - testy
 
 

Yamaha DX7

Yamaha DX7

V roce 1983 byl uveden na trh digitální syntezátor Yamaha DX7, který zaznamenal větší průlom do světa hudebního byznysu než předtím analogový Minimoog nebo ještě dříve varhany Hammond. Jeho typické zvuky se téměř okamžitě staly klasikou. Během pěti let bylo prodáno víc jak 170 000 exemplářů tohoto nástroje, který na první poslech zněl "živě a čistě jako přírodní" (Peter Gorges: Das komplette DX7 Handbuch).

Konstruktérům firmy Yamaha se podařil opravdu excelentní kousek, když do hnědé skříňky s dokonalým designem vestavěli FM syntézu zvuku na bázi šesti operátorů s 16hlasou polyfonií, vysoce kvalitní a dodnes velmi ceněnou klávesnici s rychlostní i tlakovou citlivostí, spoustu tlačítek, dvojitý displej, dvě kolečka, dva tahové potenciometry, slot pro externí karty se zvuky, zásuvky pro sluchátka, dechový ovladač a pedály, audio výstup a tři konektory MIDI.

Cena
V katalogu firmy BCC Music z roku 1984 najdeme cenu 2955 DM, samozřejmě bez dopravy, cla a darovací daně, kterou jste museli zaplatit, i když vám nástroj nikdo nedaroval. Přivézt si ho mohl jen málokdo. Jednalo se o investici kolem 65 000 Kčs, což byly dost velké peníze. Bylo téměř prestižní záležitostí DX7 vlastnit, zvláště když jste chtěli jít s dobou a používat módní zvuk FM piana Rhodes. Kdo měl DX7, byl "in". Ostatní, mezi které jsem patřil i já, si ji museli půjčovat. Dnes DX7 pořídíte za cca 10 000 Kč. Já jsem za tu svoji dal před deseti lety dvakrát tolik. Jednodušší verze nástroje měla označení DX9 a fungovala na bázi čtyř operátorů a 8 algoritmů, pamatovala si 20 zvuků, neměla dynamickou klávesnici a slot, ale stála "jen" 2069 DM.

Příčiny úspěchu
Přes některé nedostatky DX7, jako byl 10bitový DA převodník a porušení normy MIDI, kdy klávesnice vysílala rychlostní data v rozsahu pouze 0-99, došlo ke značnému rozšíření nové Yamahy po celém světě. Takže jste skutečně mohli zapnout rádio a slyšet zvuk DX7, stejně tak v televizi, na deskách nebo v baru, kde hrála živá kapela. Jedním z tajemství tohoto úspěchu je nesporně bohatství zvukových barev, které nabízí FM syntéza. Jejím autorem byl Dr. John Chowning ze Stanfordské univerzity v Kalifornii a rozpracoval ji už koncem 60. let. Firma použila jeho nápad pro konstrukci nástroje zcela nového typu. DX7 však nebyla úplně prvním syntezátorem, využívajícím princip frekvenční modulace. Jejímu vývoji předcházel monofonní prototyp z roku 1973 (polyfonní byl vyroben v roce 1975). O šest let později následovaly první a velmi drahé FM nástroje GS1 s 8 operátory a GS2 se 4 operátory. Presetové nástroje CE-20 a CE-25 z roku 1982 nezaznamenaly větší úspěch.

Až se objevila DX7. Vnesla mnoho zmatku do řad profesionálů i amatérů, kteří byli zvyklí na jednoduché programování analogových syntezátorů typu Korg Polysix (ten stál 2450 DM, měl pouze 6 hlasů a neměl MIDI - už v roce 1985 mi ho v jednom obchodě v Aténách nabízeli za 1000 DM).

Všechno bylo najednou jinak. Málokdo věděl, jak to vlastně funguje, ale hrálo to skvěle. A bylo tu MIDI rozhraní. Moderní konektory v normě DIN, označené jako MIDI In, Out a Thru, které slouží pro sériový datový přenos, byly přejaty z počítačové techniky. Yamaha DX7 tak ve velkém otevřela netušené možnosti hudební komunikace - jen o rok později se objevily MIDI moduly TX216, TX816 a počítač CX5M. Ale to nebyly jediné důvody obrovského úspěchu tohoto nástroje. Neměli bychom opomenout ani již zmíněnou kvalitní klávesnici, která, podobně jako u Minimoogu, dává při hře pocit, že vás nástroj poslouchá.

Dobová atmosféra
Standardem těch nezapomenutelných let bylo piano Rhodes, většinou Mark I se 73 klávesami (váha asi 60 kg), případně Hohner Clavinet D 6 nebo novější E 7 (asi 30 kg), Arp Axxe, Micromoog (pod 10 kg) nebo Korg MS 10 a MS 20. Kdo chtěl zvuk smyčců a nějaké ty dechy, vláčel ještě nástroj typu Hohner String Performer nebo Crumar Multiman S (byl těžší, než Clavinet). Některé kapely měly staré Hammondy (100-200 kg) nebo varhany Crumar Organizer, případně Elka a další typy. K tomu nějaký ten leslie box (dalších půl metráku).

Vyjmenoval jsem pro ilustraci jen některé populární klávesové nástroje ze začátku 80. let minulého století.

Do toho přišla DX7, kterou unesl jeden člověk, a uměla většinu zvuků napodobit. A daleko víc, nabízela nový zvukový projev, jenž se stal základem aranžmá mnoha hitů a vytvořil tak atmosféru tehdejší doby (stejně jako v 50. a 60. letech zvuk hammondů, prožívajících svoje znovuzrození).

DX7 dodnes imponuje poctivou celokovovou konstrukcí s plastovými bočnicemi a odklápěcí horní deskou. V porovnání s půlmetrákovou DX1, která měla 73 pianových kláves, neváží skoro nic (14,2 kg). Ale tahat ji také nebyla velká zábava.

FM syntéza
Podívejme se blíže, jak vlastně v DX7 vzniká zvuk. Stručně řečeno, FM syntéza (Frequency Modulation Synthesis) pracuje s digitálně řízenými generátory sinusových kmitů, jimž se říká operátory. To proto, že podle jejich počtu je lze řadit do různých kombinací, kde fungují jako oscilátory i jako modulátory. V případě DX7 je operátorů 6 a řadí se vertikálně nebo horizontálně do různých "bojových uskupení" podle 32 algoritmů, z nichž každý vyjadřuje jinou konfiguraci. Pracuje se samozřejmě ještě se zpětnou vazbou (feedback). Základní princip tkví v modulaci jedné vlny druhou, přičemž vznikají postranní pásma. Poměry frekvencí a úrovně jednotlivých vln určují spektrum harmonických v signálu. Vše se může navíc dynamicky měnit během doznívání tónu. K dispozici jsou parametry, jimiž se dá hrubě nebo jemně nastavit základní ladění jednotlivých operátorů (frekvenční poměry) a velice sofistikovaný generátor obálky (EG), nabízející více možností než konvenční ADSR a editaci v rozlišení 0-100. K tomu lze navíc jako zvláštní parametry nastavit rozvinutý Keyboard Scaling, který nabízí široké možnosti při tvorbě přirozeně znějích zvuků akustických nástrojů, monofonní after touch (tlakovou citlivost), polyfonní portamento a LFO. Yamaha DX7 má celkem 145 parametrů pro editaci zvuku a 23 parametrů performance.

Jak je z popisu patrné, FM syntéza pracuje na úplně jiném základě než subtraktivní syntéza, využívající filtraci vyšších harmonických pomocí VCF. Nejsou tu žádné filtry, jak je známe z ostatních nástrojů. Spojit digitální a analogový charakter v jednom nástroji se pokusila např. firma Korg v syntezátorech DW 6000 a DW 8000 (tabulková syntéza), kde vzorky různých typů spektra procházely úpravou ve VCF a VCA. FM syntéza však v zásadě pracuje s prvky aditivní syntézy (rozvinuté např. v nástroji Kawai K-5) a frekvenční (křížové) modulace, kterou vzniká i široké spektrum neharmonických tónů, potřebné pro syntézu perkusivních metalických zvuků. Jsou to např. zvony (mají čárové spektrum, na rozdíl od spojitého spektra např. smyčců), ale i různé futuristické zvuky z oblasti sci-fi, které mají čistě elektronický charakter. Subtraktivní syntéza zde nabízí poměrně málo možností prosté filtrace až po samooscilaci. Dobré výsledky nabízejí až nástroje typu Minimoog, Oberheim Matrix 6 nebo moderní syntezátory jako Nord Lead švédské firmy Clavia.

Ovládání
Yamaha DX7 nabízí dva režimy provozu: polyfonnní (16 hlasů) a mono (1 hlas). Nástroj je vybaven pamětí na 32 zvuků, externě rozšiřitelnou o dalších 64 (ROM) nebo 32 (RAM). Funkce se přepínají supermoderními membránovými tlačítky, podobnými těm na syntezátoru Moog The Source, vyrobeném ve stylu NASA (DX7 je víc "military"). Připojit můžete dva nožní spínače (footswitch a portamento) a dva pedály (modulation a volume). Standardem jsou dvě kolečka ohýbání tónu a modulace. Hlasitost ovládá Volume slider, pro editaci parametrů slouží Data Entry. Specialitou je Breath Control, tedy dechový ovladač, kterým lze ovládat nasazení tónu jako u foukací harmoniky nebo saxofonu. Jedním z nejslavnějších zvuků tohoto nástroje je kromě zmíněného FM piana právě foukací harmonika, k dalším lze přičíst zvuk varhan Hammond (aditivní syntéza), různé smyčcové plochy, dechovou sekci a podobně. Nejlepší pověst nástroj získal patrně díky perkusivním zvukům. FM syntéza u DX7 ale nabízí obrovský prostor, existují desetitisíce nových zvukových barev. Německá firma Jellinghaus dokonce vyvinula speciální programmer pro tvorbu zvuků na DX7 v reálném čase.

Zvuk
Myslím, že dnes těžko najdete někoho, kdo by alespoň jednou ten typický zvuk neslyšel. FM syntéza žije dál a prožívá dokonce svoji renesanci (Nord Lead 3). Přesto, že nejsilnější stránkou DX7 jsou metalické až skleněné perkusivní zvuky, je to poměrně všestranný nástroj. Dokáže něžně pohladit sametovými barvami i pozlobit ucho elektronickým bzučením. Zvuk originální Yamahy DX7 se navíc výborně pojí s akustickými nástroji, jako jsou housle, kytary a podobně. Zní skvěle i z pásku, což je důvodem jejího stálého místa v mnoha studiích. Osobně si ji nemohu vynachválit. A to vlastně používám jen původní zvuky. Disketu s myriádami nových barev, kterou mi kdysi poslal Daniel Forró, jsem dodnes nevyužil. DX7 je prostě klasika. Jedinou oblastí, kam bych ji spolu s dalším slavným kolegou Roland D-50 moc nepouštěl, je asi jazz. Tam má to opravdové fender piano své opodstatnění. A nesvádí k infantilnímu zlobení s ohýbáním tónu.

Zvláštní kapitolou je DA konverze. Pozdější verze tohoto nástroje (DX7 II D z roku 1986 a další) byly vybaveny dokonalejším 16bitovým převodníkem, který eliminoval šum, patrný především u nejhlubších tónů, a další rušivé projevy 10bitové kvantizace. Nicméně mně se nejvíc líbí zvuk první série a mohu ho srovnat i s ukázkou softwarové verze (Native Instruments FM7). Stejně jako v případě umělého Minimoogu to nějak "není ono". Reálný instrument je prostě "o něčem jiném".

VÝVOJ NÁSTROJŮ ŘADY YAMAHA DX

1983: DX7, DX1, DX9

1984: TX216, TX816, CX5M

1985:TX7, DX5, DX21, DX100, DX27

1986: CX5M II, DX7 II D, DX7 II FD,FB01, TX81Z, DX27S

1987: DX7S, TX802

1988: DX11
 

 

Psáno pro: časopis Muzikus 2004/12

 

 

 

 

 

 

 

Casio VL-1

 
23.9.2005 | Autor: Jiří Křivka | sekce: pro muzikanty - testy
 
 

Casio VL-1

Casio VL-1


Japonská firma Casio přišla počátkem 80. Let s nápadem, jak spojit zkušenosti z výroby kapesních kalkulaček s vývojem elektronických hudebních nástrojů.


Výsledkem byl minisyntezátor Casio VL-1, který spojuje funkce kalkulátoru a jednohlasého hudebního nástroje s vestavěnou rytmickou jednotkou a sekvencerem.

Malé ohlédnutí do minulosti
Když nám na základní škole učitelka vyprávěla o tom, jak na vlastní oči viděla digitální kalkulačku, ve třídě to jen zašumělo. Kalkulačka byla snem každého, kdo měl horší známky z matematiky. Myslím, že to bylo právě malé Casio, které jsem v deváté třídě dostal, abych si vylepšil prospěch. Dalo se ukrýt do dlaně a bylo tajnou zbraní v boji za vytouženou trojku na vysvědčení. Spolužáci kalkulačku tiše obdivovali. Nebyl to žádný standard. Japonská elektronika se vozila ze zahraničních služebních cest nebo kupovala v Tuzexu, kde byla opředena romantickými pověstmi o zásilkách z potopených lodí. Po jejich vylovení a vysušení jsme si je mohli koupit za bony od vexláků, kteří s blazeovaným výrazem postávali před prodejnami. Nenáviděli jsme je stejně jako Boney M a další vexlácké ikony.
Naštěstí tu však bylo první album Sex Pistols a světem se jako uragán přehnala vlna punku. Počátkem 80. let pak už byla připravená půda pro kapely, jejichž hudbě se začalo říkat New Wave. S nástupem nové vlny přišla také éra levných elektronických nástrojů s malými klavesami. Syntezátory Casio vypadaly jako hračky pro děti. Staly se však součástí image novovlných kapel právě pro svůj provokativní vzhled a zvukové barvy, které se vzdáleně blížily varhanám nebo klavíru. V kombinaci s efekty jako phaser nebo flanger se malé Casio dalo použít i ve studiu a na pódiu vypadalo jako technický zázrak. Kdo z pamětníků by neznal německou skupinu Trio a její velký hit Da Da Da ich lieb dich nicht du liebst mich nicht aha aha aha z roku 1982? Ten nezaměnitelný zvuk, slyšitelný na začátku písničky, je právě Casio VL-1.
Zlaté období Neue Deutsche Welle odstartoval typicky japonský výrobek, ve své jednoduchosti dodnes nemající konkurenci. Ale popularita VL-1 se neomezovala jen na Německo.

Provedení a ovládání funkcí
Casio VL-1 na první pohled upoutá minimalistickými rozměry. Nástroj je vestavěn do plastové krabičky velikosti cca 30 x 75 x 300 mm. Na levé straně je umístěn reproduktor o průměru asi 6 cm. Barva skříňky byla původně bílá. Stárnutím získal plast zabarvení slonové kosti. Ovládací panel je vybaven třemi přepínači, dvěma tahovými potenciometry, dvěma velkými a osmi malými funkčními tlačítky a devětadvaceti malinkými klávesami s rozsahem g - h2. Jedná se vlastně o dvanáct černých a sedmnáct bílých tlačítek.
První přepínač má čtyři polohy Off, Cal, Rec a Play. V druhé poloze je zapnut režim kalkulátoru, třetí je určena pro nahrávání do sekvenceru a čtvrtá pro přehrávání sekvencí a normální hru. Nahranou sekvenci je možné přehrát v reálném čase tlačítkem Auto Play, nebo dvěma velkými tlačítky napravo. Ty umožňují hrát sekvenci v libovolném tempu a rytmus přizpůsobit živé hudbě. Kapacita paměti sekvenceru je 100 kroků.
Druhý přepínač má šest poloh a slouží k volbě zvukové barvy. Polohy jsou označeny Piano, Fantasy, Violin, Flute a ADSR. Tato poloha teoreticky nabízí možnost úpravy dynamické obálky tónu. U testovaného nástroje se mi však nepodařilo objevit systém nastavení, nebo byla funkce z nějakého důvodu zablokována. Zvuk ADSR má perkusivní charakter s nulovou hodnotou parametru Sustain.
Třetí přepínač má tři polohy Low, Middle a High a slouží k nastavení oktávy. První tahový potenciometr ovládá poměr mezi rytmickým doprovodem a melodií, druhý hlasitost.
Z malých tlačítek ovládají hudební funkce ještě tlačítka Music (spouší demo), Rhythm (v kombinaci s klávesami h-d2 spouští jeden z deseti rytmických vzorů), dvě tlačítka řídí funkci Tempo (19 stupňů od -9 do +9) a červené tlačítko Reset ruší přehrávání sekvencí, demo, rytmický doprovod i jakýkoliv znějící tón. Ostatní tlačítka slouží pouze kalkulátoru. Ten se ovládá ještě tlačítky s dvojitou funkcí a bílými klávesami. Rytmické vzory jsou march, waltz, 4-beat, swing, rock-1, rock-2, bossanova, samba, rhumba a beguine.
Vespod má VL-1 ladicí trimr s označením Tuning a tlačítko P, chráněné zapuštěním pod úroveň spodního krytu. Lze jím okamžitě vymazat obsah paměti sekvenceru. Vzadu za displejem je 3,5 mm jack linkového výstupu a konektor pro AC adaptér s napětím 6V. K napájení normálně slouží čtyři tužkové baterie.

Zvuky
Zvukové barvy VL-1 můžou někomu připadat kouzelné, legrační nebo originální, někomu zas naprosto nepoužitelné. Nejtypičtější zvuk má rytmická jednotka. Její zvuk připomíná spíš metronom. V nástroji je podle mého názoru použit čip na bázi PD syntézy (Phase Distortion Synthesis), kterou firma Casio používala i v úspěšných syntezátorech CZ 101, CZ 1000, CZ 3000 a CZ 5000.
Díky vestavěnému reproduktoru je zvuk nástroje blízký malému tranzistorovému rádiu. Jeho zvukový potenciál se však naplno projeví až po zapojení do mixážního pultu, komba nebo PA systému. Nejvíc se mi líbí zvuk piana v nejnižší oktávě. Tedy stejný, jaký jsem měl kdysi nastavený před vystoupením dua Zakkurit v Olomouci, které se nakonec z technických důvodů nekonalo. Bylo to koncem roku 1981 a VL-1 mi půjčil Miloš Čuřík, který akci uváděl. Škoda, Casio si mohlo zahrát v kombinaci se dvěma elektrickými kytarami, dvěma magnetofony a bicí soupravou. S dalším VL-1 jsem se setkal až v roce 1983 v kapele OK Band.

Závěr
V roce 1985 se vyráběla další varianta pod označením PT-1. Byla však o něco větší, neměla kalkulačku a měla skutečné, i když miniaturní klávesy. Zvláštností byl typ CK-10 s vestavěným rádiem pro AM a FM. Casio VL-1 je v současné době už kultovním nástrojem. V době své největší slávy se dalo koupit z druhé ruky za cca 4500 Kčs. Dnes, tedy po více jak dvaceti letech, za něj u nás zaplatíte asi 500-1500 Kč, pokud se na vás usměje štěstí. Je to pěkná hračka a můžete si na ní nakonec třeba i spočítat, kolik vám vydělala peněz. Přeji šťastný lov.
 

Psáno pro: časopis Muzikus 2005/06