ORNAMENT OSUDU
Vladimír Kočandrle
Zpočátku to vypadá jednoduše. Něco se stalo. A protože mě to zaujalo, rozhodl jsem se
to zaznamenat a rozšířit mezi co největší množství lidí. Vezmu do ruky tužku a napíšu
na čistý papír pár slov.
Petr zabil Jana.
Logická první otázka: Proč ?
Petr zabil Jana kvůli Marii.
Ale co měla Marie s Petrem a Janem do činění ?
Petr zabil Jana kvůli Marii, kterou oba milovali.
Ale jestliže ji oba milovali, proč se zabíjeli? A proč zrovna Petr Jana ?
Petr zabil Jana kvůli Marii, kterou oba milovali, ale ona dávala přednost Janovi.
A je neúspěch v lásce důvodem k vraždě ?
Petr zabil Jana kvůli Marii, kterou oba milovali,ale ona dávala přednost Janovi,
s čímž se Petr nedokázal smířit.
Nebylo by tedy bývalo na místě zabít Marii?
Pro Petra byla zřejmě lákavější představa mrtvého Jana a živé Marie než naopak.
Stop! Tohle už je za hranicí toho,co se stalo. Nač spekulovat o tom, zda neměl Petr
zabít místo Jana Marii, když je od počátku jasné, že "Petr zabil Jana."
Ale je to jasné ?
Odkudsi se vynořují nové otázky. První. Druhá. Třetí...
Trvám na svém.
Petr zabil Jana kvůli Marii, kterou oba milovali, ale ona dávala přednost Janovi,
s čímž se Petr nedokázal smířit.
Ale...
Je Jan opravdu mrtev ? Jak jsem to poznal ?
Moje snaha odpovědět sám sobě zaniká v proudu dalších otázek.
Co to znamená "být mrtev" ?
Ale je to vůbec Jan ? Není to Petr ?
Jsem schopen s jistotou odlišit jednoho od druhého ?
A není to někdo úplně jiný ?
A jsem vůbec schopen kohokoli se stoprocentní jistotou poznat ?
Krátká pauza a najednou zase z jiné strany...
Byla Marie tím pravým důvodem vraždy ?
Jak dokážu zjistit, z jakého důvodu kdo co udělal ?
A má to, co se v libovolném okamžiku uděje, vůbec nějaký nepochopitelný důvod ?
Ale odkud beru jistotu, že se skutečně kolem odehrává právě to co se domnívám ?
Něco se děje, ale co vlastně ?
Není to jen sen, ze kterého možná už za chvilku procitnu ?
A není pouhým snem i to, že sedím a něco píšu tužkou na papír ?
I můj život ?
A kdo zjistím, že jsem ve chvíli, kdy procitnu ?
Stop! To už je moc daleko. Řetězec otázek nikdy nekončí a odpověď na každou
vyslovenou jen plodí novou.
Snad je nejlépe je umlčet a prostě uvěřit tomu, že Petr zabil Jana kvůli Marii,
kterou oba milovali, ale ona dávala přednost Janovi, s čímž se Petr nedokázal smířit.
Možná, že je to jediná cesta. Ale dá se uvěřit tomu, o čem nejsem přesvědčen ?
A co se snad ani nestalo ? Možná,že je to jediná cesta.
Důkaz? Jakýkoli a pro cokoli. Zkouším mezi prsty tloušťku masivní dřevěné desky
psacího stolu. Ťukám na ni koncem kovové propisovací tužky. Prsty volné levé ruky se
rozvážně potrbu ve vlasech. Všechno působí docela přesvědčivě. Napětí zvolna
povoluje a já zapadám hlouběji do útrob pohodlné pracovní židle. Zamhouřím oči a
napadá mi tak, jestli to ťukání znělo opravdu tak, jako vždycky. Jak jsem si to
představoval. A slyšel jsem ho vlastně ?
Dost!
Dočasně přijímám pravidla. Je to jediná cesta.
Petr zabil Jana kvůli Marii, kterou oba milovali, ale ona dávala přednost Janovi, s
čímž se Petr nedokázal smířit.
Dávám se znovu do psaní. Ruka se pohybuje v přirozených, uvolněných tazích a papír se
plní řádkami slov. Neznámých, úplně cizích slov. Neexistuje žádná záruka, že ten,kdo je
bude možná číst, z nich pochopí prostou informaci, že Petr zabil Jana kvůli
Marii, kterou oba milovali, ale ona dávala přednost Janovi, s čímž se Petr
nedokázal smířit. Jsou to jen slova. Ta správná slova ? Je to doopravdy jediná cesta ?
Zpočátku to vypadá jednoduše. Je to zamotané. Nevadí. A je to zamotané ? To, co je
zamotané, ale není ani smutnější ani vážnější ani znepokojivější než to rozmotané. Jen
zajímavější. Nedávno jsem slyšel větu: "Život je zajímavější než se původně zdálo."
Zanechala ve mně zvláštní dojem. Zajímavější než"původně", tedy "zpočátku", kdy to
"vypadalo jednoduše" ? Kdy to bylo? Neznámo je nekonečně větší než "známo" a je
všude kolem. A je vůbec nějaké "známo" ?
Občas mi přijde na mysl ještě legračnější představa. Jsme zvyklí obecně přijímat jako
fakt, že se zavřenýma očima nevidíme, a když je otevřeme, spatříme svět kolem. A co
když je to naopak. Co když není žádné "kolem". A s ním ani žádné "známo" a
"neznámo" ? Co když je to jedna velká iluze spuštěná právě třeba pohybem víček a
jediné,co existuje, je to "uvnitř" ? Pak je ale skutečná jen ta nekonečná prázdnota,
kterou v tu chvíli spatříme. Jsou víčka oním vypínačem? Třeba ne, ale vyloučit to
nejde. Tak jako ostatně nic na světě. Každá "skutečnost" je doprovázena pochybností o
své vlastní existenci.
Je pošetilé předstírat jistotu, když jediné,co bezpečně vím,že si nejsem ničím tak
úplně jist.
"Něco" se ale odehrává, a musí to tedy podle"něčeho"probíhat.
Nevadí mi, že tahle pravidla neznám. A asi nikdy nepoznám. Stojí za to se o to vždycky
znova snažit.
Stojí za to se o to vždycky znova snažit ?
Stane se jen to, co se má stát.
Nic nejde změnit.
Neexistuje náhoda sama o sobě.
Náhoda je ornament osudu.
Vyšehrad 10/99